Krtkovy stránky

Cykloturistika v Alpách 2003
Jak se jezdí do nebe   Cyklistický výlet na Passo dello Stelvio (2758 m.n.m.) a Gavii (2621 m.n.m.)

Passo Tonale  (1884 m.n.m.) - Cagne (663 m.n.m.) - Passo Palade (1518 m.n.m.) - Merano (322 m.n.m.) - Trafoi  (Gomagoi) 1286 m.n.m.) - 170 km

"Královská etapa" Trafoi - Gomagoi (1286 m.n.m.) - Passo dello Stelvio (2758 m.n.m.) -  Bormio (1215 m.n.m.) - Santa Caterina (1738 m.n.m.) - Passo di Gavia (2652 m.n.m.) - Ponte di Legno (1258 m.n.m.) - 100km

Fotogalerie1:
Fotogalerie2:

Ten, kdo má v sobě kus srdíčka pro pohyb na kole v kopcích, musí být unesen stejně jako já, když poprvé spatří tento pohled zachycující stoupání na Stelvio ve směru od Trafoi.

2.7. 2003

Tohle bych si chtěl jednou vyjet", byly mé první slova po spatření  článku o Stelviu v Cykloturistice č.04/2000. Jako první krok pro splnění tohoto snu bylo vyhledání CK na internetu, specializující se na cykloturistiku, která jezdí do této oblasti. Výběr nakonec padl na  CK JUHÁSZ, i z důvodu, že má odjezdové místo i z Havířova. Vybral jsem si osmidenní cyklozájezd do oblasti Passo Tonale, s ubytováním v penzionu v Ponte di Legno (1258m.n.m.)


Program CK nezklamal, první tři dny pobytu v krásném místě pod vysokými horami, jsem se skvělou partou cykloturistů pokaždé dostal s kolem na některý z kopců v okolí, zpravidla do výšky kolem 2000m n.m. Na čtrvtý jsem si se dvěma parťáky Petrem a Honzou domluvil individuální program - cyklo výlet na vzdušnou čarou 35 km vzdálené Stelvio (2758 m.n.m.) a Gavii. (2652 m.n.m.), ke kterým se ale muselo 170 km oklikou kolem hor. Naše odhodlání nám nezkazil ani noční vytrvalý déšť, předpověď totiž hlásila na "náš" den pěkné počasí a vskutku ráno byla obloha jako "vymetená". Pro nás tři jasný signál tedy na nic nečekat a vyrazit Máme před sebou velice náročný túru, pokusíme se v jednom dni zdolat 260 km s 4 600 metrovým převýšením.

Dvakrát se přitom chceme dostat do výšky nad 2600 m n.m. a mezitím opět sjet do cca 1200 m n.m. Trošku nám v tomto záměru vypomohl náš doprovodní autobus, jenž nás i s turisty z našeho zájezdu, vyvezl na průsmyk Passo Tonale, čím jsme se "ušetřili" zdolání 600 výškových metrů a 9 km. Z Tonale (1884m n.m.) nás čeká nádherný, asi 40 km dlouhý sjezd, údolím s poetickým názvem - Val di Sol (Slunečné údolí), kdy klesneme o 1116 m.

Petr s Honzou jedou na klasických silničkách a já na crosovém kole s plášti 622 - 25. Mám tedy co dělat, mám - li jim stačit, navíc Honza dělá závodně cyklistiku. Ale slíbili mi, že tempo upraví podle mne, tak jsem zvědav. Copak o to, z kopce letíme jak vichr, dokonce v jedné ze zatáček předjíždíme i auto. Perfektní asfalt nám dovoluje jet rychle, jak rychle je už jen na nás, jak si dovolíme "řezat" zatáčky. Některé jsou hodně "ostré" a průjezd nimi si všichni tři beze zbytku vychutnáváme. A ani auta na nás nemůžou. Dovolí si nás předjíždět až v rovinatějších úsecích v okolí Dimara (767m.n.m.) Za Dimarem  pokračujeme přes vesnice Male, Caldes, až k nejnižšímu místu trasy v tomto úseku - ves Cagno (663m.n.m.)

Díky napřímení silnice si více můžeme dovolit koukat i po okolí, po překrásných scenériích Slunečného údolí. V Cagno, na nenápadné křižovatce, odbočujeme doleva a prvně tento den šlapeme do kopce, směrem na Révo, Brez (792m.n.m.) a Fondo (984m.n.m.) Silnici kolem lemují jabloňové sady, škoda jen, že jablka nejsou ještě zralé. Později pohledy sady vystřídaly pohledy do hlubokých údolí a na nekonečné lesy. Nad tím vším "trůní rozeklané skalní masívy. Jedním slovem nádhera, jenže na focení není čas, první z met, průsmyků Passo Palade, je stále ještě v nedohlednu. Kluci by samozřejmě rádi na něm byli co nejdříve, ale solidárně stáhli tempo, abychom jeli pohromadě. 

Konečně jsme na průsmyku Passo Palade (1518m n.m.). Je krátce po poledni, máme za sebou 42 km táhlého stoupání a celkově 80 km jízdy. Únava odpovídající, nálada je zatím výborná, navíc nás čeká 25 km dlouhý sjezd z průsmyku až do Merana (322m n.m). Opět všude kolem krajina vhodná do prospektů CK, je opravdu pastvou pro oči. Nešlo nezastavit  a chvíli se jen tak koukat. Na obzoru, na druhé straně údolí, za řekou Adige, se totiž rýsují Dolomity a vypadají moc dobře. Před samotným městem přehlížíme na rondlu odbočku na Passo Resia (Reschen), co má za následek skoro hodinové bloudění městem, kde jsme zároveň stihli koupit  i něco pod zub, však už bylo na čase. 

Za jízdy se sice ládujeme různými energetickými tyčinkami, ale jedno aspoň trošku "normální" jídlo, je nutnost, když máme v plánu tak dlouhou trasu. "Svačinka" přišla v pravý čas, protože za Meranem už cesta prakticky jenom stoupá. Zvlášť první kilometry patří k těm hodně náročným po úzké silnici s velice rušným provozem, která slušně nabírá výšku. Je to znát i z toho, jak prudce proti nám teče divoký tok řeky Adige. Bouřlivá řeka se dost často vyskytuje až příliš blízko cesty, rachot vycházející z ní se mísí se zvuky od motorů náklaďáků a proto rychle pryč odsud, do "klidnějších vod". Klidnější atmo je ale až někde kolem Naturna, po projetí prvního tunelu, ve kterém jsme samozřejmě neměli co dělat a řidiči nám to dali jaksepatří najevo troubením.

Za tunelem nastává "pohoda", jestli lze o souvislé jízdě v mírném stoupání takto mluvit. Projíždíme vesnicemi nebo spíš kolem vesnic či městeček a necháváme za sebou Castebello, St. Martino, Silandro, Lasa a taky, konečně i Spondignou (900m.n.m.) a Prato (915 m.n.m.), nacházející se už celkem dost blízko pod průsmykem Stelvio. Z Merana až sem to dělá asi 50 km usilovného šlapání do pedálů, snažíme se co to jde a náš průměr šplhá přes 26km/h. Ale nejsem to já kdo jej zvedá, spíš naopak. Odpoledne se pomalu přechyluje do své druhé poloviny, cíl převelice daleko a hlavně vysoko. Je jasné, že jakékoli zastavování si nemůžeme dovolit. 

První to odnáším já, neboť mi "dochází" voda a posléze i síly. Což o to, s vodou mi odlitím ze svých zásob pomohli dva kamarádi, ale se sílami se podělit nešlo. Po dalším čekání kluků na mne, někde v kopci za vesničkou Gomagoi (1286m.n.m.) přišlo to, co se ukázalo nakonec jako velmi rozumné. Bylo jasné, že bych dalších skoro 1500 výškových metrů na Stelvio a skoro to samé po sjezdu i na Gavii, dnes dal jen stěží a kluky bych jen zdržoval. Rozhodli jsem se, že oni budou pokračovat dál a já se kousek vrátím do vesnice sehnat nocleh. V atraktivní turistické lokalitě by to neměl být problém, což se mi na čtvrtý pokus opravdu, v penzionu Haus Peter, podařilo. Ještě předtím jsme si navzájem popřáli hodně štěstí. Hlavně ti dva jej budou, v dotažení teď už jen jejich cesty a cíle, potřebovat jako sůl.

Při hledání noclehu mi posloužila minimální znalost italštiny, jenž jsem se kvůli tomuto výletu snažil naučit. Již dopředu jsem předpokládal variantu, že celou trasu nedám za jeden den a budu muset někde přespat. Prostě jsem to s parťáky zkusil, ale "nedal" jsem to. Sjednaný nocleh mně vyšel na přijatelných 18 € za jednolůžkový pokoj. Jako první si na pokoji dávám osvěžující sprchu a pak do sebe nasoukám téměř všechny zásoby jídla, co mi ještě zbyly. Mezitím si rekapituluji dnešní den. Trasa do Gomagoi byla dlouhá 170 km, průměrná rychlost 26,3 km/h., čistý čas 7 hod. a max. r. 63,8 km/h, celkové převýšení pár metrů přes 1700m. Není divu, že vypadám jak vypadám. Zatímco já se ukládám kolem 19. hod. ke spánku, zbytek "výpravy" ukrajuje výškové metry někde nahoře na samotném vrcholku Stelvia. Pokud jim půjde vše, jak odhadovali a nebudou nuceni vyhledat nocleh jako já, jen pro změnu někde v Bormiu, tak kolem do 22°° budou mít za sebou sjezd do Bormia (1215 m.n.m.) i výjezd na průsmyk Gavia  (2621 m.n.m.)

3.7. 2003

Ráno po probuzení se mně zmocňuje příjemný pocit, jako znamení, že má dojít k něčemu neobvyklému a na co se už dlouho těšil. Průsmyk Stelvio (2758m n.m.) mám na dosah, s troškou nadsázky lze říct, že jsem pod ním celou noc spal a hlídal, aby mi nedej Bože někam neutekl. Na zdolání Stelvia a Gavie (2652m n.m.) jak to zatím vypadá, budou ty nejlepší podmínky. Skoro bezoblačnou oblohu hlídá vysmáté sluníčko, pro které nebyl problém, vzbudit mně chvíli před šestou. Za necelou hodinku už netrpělivě opouštím obec Gomagoi a zanedlouho i poslední větší civilizaci v mém směru k průsmyku - ospalou vesnici Trafoi (1543m n.m.). Po jejím projetí je už průsmyk vidět, dokonce tam rozeznávám něco lesklého, zřejmě střechy hotelů. 

Odsud zdola se to ale fakt zdá strašně vysoko a daleko. Tam že mám vyjet ? To tedy máš kamaráde co dělat! Kroutící se silnice, zpočátku kopírující divoký tok řeky Adige, nebojácně nabírá výšku. Není divu, že moje rychlost na kole nepřekročí 8 km/hod. Již dávno mám zařazený ten nejlehčí převod 28/28 a aby cesta, jenž momentálně vede nudnějším pásmem lesa, lépe ubíhala, přemýšlím o blbostech. 

Třeba nad grafem dnešní trasy....ty dva "kopečky", co mne čekají, lze přirovnat k jisté souměrné části ženského těla. Představa to není moc zavádějící. Začínám na výšce1286m n.m. v Gomagoi, pak výjezd na Stelvio 2758m.n.m., sjezd do Bormia 1215m n.m., výjezd na Gavii - 2621m n.m. a sjezd do Ponte' 1258 m.n.m. Ono se totiž při takovém osamělém a hlavně pomalém šlapání, jinak toho moc "dělat" nedá. Buď si sám pro sebe notovat písničky podle tempa, nebo přemýšlet nad blbostmi.

Společnost mi na cestě vzhůru "dělá" Adige, řeka valící se z hor se s ohromným hukotem po oblých balvanech. Než jsem se od ní "odpoutal" do svahů, jevila se jako snad osm metrů široká, dravá řeka. Její, odhadem asi metr vysoké hladina, měla netypickou šeděbílou barvou, získanou z tajících ledovců. Navíc hučící proud vody často míjel silnici jen v minimální vzdálenosti, někdy metr - dva od kraje silnice a  o dva - tři metry níže od úrovně silnice. Pro slabší povahy možná důvod jet po opačné straně v protisměru. 

Lituji, že v tyto chvíle jsem tady sám, jet zde s Petrem a Honzou, tak společný zážitek by byl určitě o hodně intenzivnější. Důvod proč jsme si vybrali zdolat Stelvio z této strany, bylo ujištění Petra, že odsud je výjezd nejkrásnější, i když prý i nejnáročnější. Při studování map a prospektů jsme mu já i Honza dali za pravdu, doufajíc, že uvidíme tu spoustu serpentin nad sebou, jak je tomu na fotkách. Skutečnost je zatím trochu jiná, ten pohled na úvodní fotce byl určitě focen z protějších svahů, aby majestátnost Stelvia lépe vyzněla.  Ze samotné silnice při pohledu se zdola ty serpentýny nejsou až tak výrazné.

Klikatá silnice před i za mnou se v "reálu" hodně utápí mezi stromami a na úvodní fotce je její linie krásně vidět. Své kouzlo však neztrácí, vím, že se později stejně dočkám. Přemítám v paměti spoustu fotek z internetu a snažím se podle nich poznávat místa, jimiž právě projíždím. Třeba místo, kde začínají očíslované zatáčky s numerkem N°48, jichž velikost postupně ubývá až k N° 1. Zatím mi k N°1 chybí maličkost - asi 1100 výškových metrů.

Zatáček je ale podstatně více, čísla plus údaje s nadmořskou výškou mají jenom vracečky. V době mého putování jich sice bylo hodně zpola nečitelných, ale i tak dovedly být pro mě zajímavé. Stejně jako potůčky, jakožto zdroj pitné vody, ztékající ze strmých svahů kolem. Další mou pozornost upoutaly krávy, jenž se na těchto svazích spokojeně pásly. Není mi jasné, jak se mohou po svazích vůbec pohybovat. A už vůbec ne to, kde jsou ustájeny v noci, nebo když je chtějí pastýři dojit, jak je shánějí po lese do kupy. No, prostě to nějak funguje. Abych i já byl dobře fungující "mechanizmus", musím splnit jeden předpoklad a to mít neustále dostatek vody.
 

Se stoupající výškou valem ubývá potůčků a tedy i možností dočerpat zásoby. To, jak stoupám je patrné i z pohledu na protější skalnatý masív Ortleru (3905m n m.), jehož vrcholek se začíná obalovat mlhou nebo spíš mraky. Už dlouho sleduji, jak se výškově srovnávám s chatou, ukrytou mezi holými skalami, na protilehlém, velice příkrém svahu. Kolem chaty už ale žádný les není, zatímco místy kudy jedu já, ještě pár stromů vidět je. S přibývajícími minutami nakonec i tyto řídnoucí stromy mizí úplně a přede mnou se otvírá parádní pohled na silnici stočenou jako někým zapomenutá, volně poskládaná stužka po strmých stráních. Když trošku přeženu, vine se téměř kolmo nad sebou. 

Bohužel míru kochání mi značně omezuje mlha, která se odněkud najednou vzala a nastává takové malé nahánění s ní. Vítr ji žene chvilku tam a zase jinam a já mám co dělat, abych "vychytal" moment, kdy mi odkryje nějaký prima výhled na fotku. Moc úspěšný však nejsem. Po pár "vracečkách" nabírá atraktivnosti nejen pohled nahoru, ale i na protilehlé hory a hlavně dolů. Nebyl by problém sednout a čekat na "příhodný vítr", který by rozehnal mlhu, ale tolik času zase nemám. 

Raději zabírám do pedálů a ukrajuji ze sousta, možná výše bude lépe. Sem tam narazím na úsek, kde italští silničáři spravují silnici, poškozenou vše ničícími lavinami. Opravdu nevím, jak mohou pracovat v tak strmém terénu, stačí troška nešikovnosti a sbírají své kosti minimálně o dvě desítky metrů níž. Tipuji, že když jim upadne třeba kladívko, tak si můžou vybrat ze skříně s nářadím nové, to své by mohli hledat možná i půl šichty. Že mají práci v tak atraktivním prostředí vysoko v horách jim malinko závidím, ale často dost chladné počasí už podstatně méně. A jistě se výhledů při práci rychle "nabaží". Někdo "solí" penízky za to, abych se sem vůbec dostal, někomu za to, že zde je, ještě platí. Zase ty mé úvahové blbinky. 

Před těmi, kteří kdysi postavili tuhle silnici, ale hluboce smekám svou "cyklistickou přilbu". V období počátku stavby technika neměla moc valnou úroveň a oni přitom dokázali vytvořit tolik technických skvostů, třeba teď se zrovna ze zdola dívám na "vracečku". Mám ji přímo nad sebou, a to vše v terénu, kde i lezení po čtyřech by bylo velice obtížné. Celou tuto cestu, krom malých výjimek, lemují betónové patníky, které se stali oblíbeným místem pro pózování místním svišťům, ale jen zdálky. Aby fotka stála za to, musel bych se dostat se k nim na vzdálenost cca 5 m a to jsou již pryč. 

Vytrvale však jedu dál za svým cílem, s rostoucí výškou ale klesá má zásoba vody až na nulu a nabrat už není odkud. Naštěstí za chvíli budu u Hotelu Franzenhöhe (2189m n.m.), snad tam uspěji. A taky že jo. Litrovou láhev, naplněnou po okraj na WC, si vítězně nesu ke kolu. Po namíchání ionťáku zase nasedám vstříc dalším metrům a zážitkům. Vychutnávám si, že momentálně panuje tady skoro nulový automobilový provoz. Pro místní Italy je ještě dost brzo, takže krom několik malých skupin motorkářů, podle značek snad z půlky Evropy, tady vířím "prach" jenom já. Přes poledne ale prý tady bývá docela rušno.
 

  

V Cykloturistice, v článku o Stelviu z r. 2 000, který stál za zrodem této akce, bylo napsáno, že nahoře na průsmyku je v provozu, mimo mnoha hotelů, také jistá pobočka cestovního ruchu. V ní cyklistům na požádání vyhotoví certifikáty, aby si měli čím v budoucnu připomenout jejich nevšední výkon. Za dobu, co tahle služba v různých obměnách "běží", si certifikáty vydobyly solidní renomé a řady cyklistů jej touží získat. Nezapírám, že taky patřím mezi ty, jenž by rádi vlastnili tenhle "kus papíru". 

Existuje sice možnost, že vyjedu nahoru a agentura bude mít zavřeno, tudíž mi zůstanou jen fotky z vrcholu, ale raději věřím té lepší variantě. Necelý kilometr od dosažení průsmyku se dostavuje fajn pocit, že Stelvio už najisto dám a doufám, že podobně pochodím i s certifikátem. Takhle vnitřně posilněn o pár minut později "propluji" posledním ohybem silnice s označením N°1 a finišuji k místu, kde se silnice láme směrem dolů. Dokázal jsem to! Tak přece jen stojím na Stelviu! (2758m n.m.) 

Je něco po půl desáté a hřeje mne moc prima pocit, že jsem se s kolem dostal tak vysoko, až do výšky 2758m n.m. To stěží někdy překonám. Nádherné dojmy z tohoto úspěchu mohly být ještě příjemnější, být tady společně i s Petrem a Honzou. Tato myšlenka mne ten den napadla několikrát. Na památku si u vrcholové tabule a z blízkého okolí pořizuji pár fotek a vydávám se hledat "unifficcio" (cestovní agenturu), kde míním získat výše zmiňovaný certifikát. Chvíli mi to trvá, než sídlo agentury objevím, sídlí totiž v BANCE. Přímo tam bylo nade dveřmi napsáno "BANCA POPULARA" a bylo to v budově hned zkraje po levé ruce. 

S milou slečnou, která měla tyto záležitosti pod palcem, sepisuji nacionále, po tom co jsem jí chabou italštinou vysvětlil, co bych rád. Po napsání adresy ještě přidala údaje o tom z které strany jsem Stelvio zdolal a můj dosažený čas. (2:39 hod.) Na rozdíl od článku v Cykloturistice č.4/2000, kde byla k mání jen verze černobílá a za 3. tis. lir, já obdržel certifikát v barvě. Navíc zdarma a navíc mi jej uložila do originálního pouzdra, aby se nepomačkal. Skvělý nápad. Zatím mně potkávají jen samé dobré "věci", až na počasí, to bohužel neudrželo svou příjemnou podobu z rána a poměrně dost se ochladilo. Co bych ale chtěl, když jsem vlastně "v oblacích".

Sleduji s obavou přibývající mraky, jak se zastavují o okolní štíty a zřejmě něco nekalého chystají. Je to věčná škoda, moc jsem se na výhledy po hřebenech Alp odsud těšil. Můj plán vyjet s kolem pár desítek metrů nad průsmyk, do míst, kde se sníh drží téměř po celý rok, také vzal kvůli počasí za své. Nedá se nic dělat, po půlhodince strávené na Stelviu, musím ač nerad, dolů do Bormia. 

Zde mám ze včerejška s Petrem a Honzou domluvenou schůzku, slíbili mi, že mi sem přijedou naproti. Máme se setkat někde u benzinky za městem, kolem poledne. Původně jsem chtěl cestou dolů, po klesnutí o nějakých 200 výškových metrů, zajet ještě na skok do Švýcarska, ale čím dál černější mraky mě od toho odradily. Do "Švýcar", k místu zvané Umbrailpass (2 503m n.m), to je jen kousek, stačilo pokračovat po odbočení z trasy asi půl km a byl bych za "čárou" 

Aspoň mi odpadla "starost", co by švýcarští strážci hranic říkali, kdybych projel kolem nich, vyfotil se na jejich území a honem jel zpátky do Itálie. Ale možná jsou na to zvyklí. Slibuji si aspoň, že se do Švýcarska podívám jiný den a na jiném místě, ale bohužel nevyšlo ani to. Míjím tedy tuto lákavou odbočku a s rukama na brzdách pokračuji v teď už jen ve 23 km dlouhém rychlém sešupu. Asfalt na této straně má novou fasádu a svádí k rychlejší jízdě, ale 180° zatáčky hned vrátí člověka do reality, pokud nechce přeletět přes svodidla. Zejména trošku níž, kde už se nachází "galerie" (tunely" s bočními "okny), tak tam jsou ty srázy hluboké až až. Tyto místa působí trochu strašidelně. 

 

Samé strmé rokle s minimem porostu a snad i vlivem zatažené oblohy má celé okolí nelákavý šedý nádech.  Trochu života do krajiny vnášejí aspoň četné potoky, řítící se ze skal. Nerad bych jel tudy nahoru, na rozjímání tu toho moc není. Akorát, že silnice má mírnější sklon než na straně od Prato. Naštěstí při rychlém sjezdu mám tuhle "pasáž" rychle za sebou a zanedlouho jsem v údolí mezi stromy, kde se hned cítím lépe. Dychtivě vyhlížím za každým ohybem cesty siluetu města Bormia (1215m n.m.), jelikož už začíná trošku krápat.

Můžu být rád, že prší až teď. Naštěstí šlo jen o krátkou přeháňku, po vjezdu do tohoto pěkného alpského městečka přestalo pršet. Průjezd Bormiem nebyl nijak komplikovaný a po chvilce jsem mimo něj a mířím si to směrem na Santa Caterinu (1738m n.m.). Dávám dobrý pozor, ať nepřehlédnu benzinku, kde se mám setkat s Petrem a Honzou. Místo nich však poznávám už zdáli protijedoucího cyklistu, dalšího člena našeho pokoje, Petra 2. Dnes si naplánoval etapu tímhle směrem a tak byl využit jako vhodný posel pro odkaz, že kamarádi jsou holt po včerejšku trochu KO. a nepřijedou. 

Po tom, co mi v krátkosti povyprávěl o jejich nočním putování, je jasné, že neměli sílu hned po ránu šlapat asi 1 400 výškových metrů z Ponte' na Gavii, pak pro mě sjet tady dole k Bormiu a zhruba to samé stoupání pak absolvovat v obráceném gardu při návratu zpátky. Když se Petra ptám, kam že má namířeno, odpovídá, že na Stelvio. Ukazuji mu cenný můj suvenýr ve formě certifikátu ze Stelvia. Jeho chuť získat stejný byla v tu chvíli evidentní, akorát jej nepotetěšily zprávy o kazícím se počasí v okolí průsmyku. Zkusí kam se až bude dát dojet a když tak vrátit se může vždy. Popřeji mu ještě hodně štěstí a sám mířím na opačnou stranu, ke vsi Sant Antonio. Kousek před ní začíná opět pršet a tak pauzu kvůli dešti využívám na nákup něčeho dobrého pod zub v místním obchodu. 

Jak si tak pojídám svačinku, skryt před deštěm v jednom průchodu, zjišťuji, jak je ten svět vlastně malý. Z kavárny naproti na mně mává už čtvrtý, ze šesti členů našeho pokoje z penzionu - Pavel. Nezávisle na předchozím Petrovi 2, se vydal stejným směrem jako on, jen za Bormiem chtěl jet doleva a vrátit se do Ponte' přes Passo Mortirollo. Oběma se nám ale do cesty postavil déšť. A z celé řady možností, na tak dlouhém úseku, si děláme pauzu oba stejném místě. Čekání na "lepší pohodu" trávíme nad šálkem capuccina, zabíjíme čas probíráním věcí kolem počasí a cyklistiky. Samozřejmě došla řeč i na certifikát ze Stelvia, čímž bylo rozhodnuto o změně cíle jeho cesty právě na tento směr. Vida, jak velkou má ten "glejt" zvláštní moc. A to nebyl poslední, koho zlákal, v dalších dnech ho získal i Honza. Na Stelviu sice nedávno i s Petrem, ale o certifikátu sám neměl ani potuchy. Nějak jsem se jim zapoměl o něm zmínit, když jsme se loučili v Gomagoi pod kopcem

Po hodince přestalo pršet a sluníčko rozlilo nad krajinou své hřejivé paprsky, což nám utnulo další debatu a my mohli vyrazit vstříc odvážným plánům. Ten můj - o poznání lehčí, znamenal jet směr Santa Caterina (1738m n.m.) a pro Pavla hodně náročný úkol ve stíhání Petra 2 ve směru opačném na Stelvio. Jak je to krásný pocit, jet takto po přeháňce prosluněnou krajinou, v takový obrat jsem dnes už vůbec nedoufal. Ze silnice se otvírají parádní výhledy na okolní hory, zvlášť oblast nad pásmem lesa zaslouží pozornost a to paradoxně hlavně zásluhou právě spadlých dešťových kapek. I za sucha je panoráma samo sebou pěkná, ale teď po vydatném přídělu vody, stékají po strmých svazích desítky potoků a vytvářejí řetězce vodopádů. Jenže pohoda netrvala dlouho, padající potoky pro velký úspěch jakoby chtěli nabrat ještě víc na síle a kráse a zřejmě "požádali" mraky, které se přihnali ani nevím odkud, o nový přísun vláhy. 

Takže než opustím městečko St. Caterina a les nad ním, přečkávám další a další přeháňky, ukrytý pod stromy. Zatím se mi vždy včas podařilo najít široký a hustý strom na úkryt, takže oblečení mám ještě suché. Sranda nastane, až "dojdou stromy", o pár set metrů výš. To už bude hop nebo trop, jak se říká, do večera se musím přes Gavii nějak dostat. Ale co mají mluvit Petr 2 s Pavlem, když si do tohoto koktailu přimíchali dneska ještě i Stelvio. Naštěstí jak skončil les, přestalo i kapat a dokonce i sklon silnice v této prostřední části byl docela mírný. To asi proto, abych si zase mohl vychutnat tu krásu kolem a sem tam udělal nějakou fotku. Asi 9 km před vrcholem mně dojíždí první z "dravců" Pavel, jenž to "otočil" kvůli sílícímu dešti v údolí, možná příště. Jen se mihl kolem mě se slovy: "Šlapej, šlapej, už to máš jen kousek". On jako silničkář má úplně jiné tempo jako já, ani jsem se mu nestihl "pověsit na hák" a už byl tatam. Mé tempo naopak klesá na minimum, není divu. S proměnou krajiny v území skal se mění i promile stoupání, hlavně směrem nahoru. Asi 2 km před průsmykem dostávám společnost - dojel mne i Petr 2, jehož potkal stejný osud jako Pavla, jen se musel vracet z větší dálky. Dnes opravdu nebyl na Stelvio dobrý den, sám jsem to tedy, když tak poslouchám, stihl jen tak tak. Sousední průsmyk na Gavii jako by to chtěl na poslední chvíli napravit, neboť na závěrečné 2 km k vrcholu se profil cesty hodně narovnává a my už jedeme málem po rovině. 

Místo, kde se cesta láme směrem dolů se tak přiblížilo celkem rychle a já můžu mít radost ze zdolání už druhého průsmyku tento den, tentokrát Gavie (2621 m.n.m.) Ale je tu malá změna, teď jsme na "oslavu" tři, u tabule nás vítá Pavel, který na mne na vrcholu počkal. Že se mnou bude i Petr, to netušil, každopádně tato situace jej potěšila. Takže další "dvouapůltisícovka" v kapse, takové malé "double", jen z jinou dvojicí, než bylo v plánu. Tady se už ale žádné certifikáty nevydávají, musí mi stačit fotky, má radost však není o nic menší. Mé 39 let staré tělo asi ještě fakt nepatří do starého železa, když zvládlo tyhle "kopečky". Znova na mně doléhá ten příjemný pocit z překonání sebe sama a je mi moc fajn. Jen kdyby tady nahoře nepanovalo takové chladné počasí. Pavel mi nabízí hřejivou vazelínu, moje holá kolena mu později byly vděčné, při sjíždění do údolí. Než se tak stane, řeším dilema, zda jít s Petrem a Pavlem na kávu do restaurace a nebo se mám bát blížících se černých mraků a raději "prchat" dolů.

Vybírám si druhou variantu a tak sjíždím těch posledních 18 km do Ponte' sám. Ale to nebyl dobrý nápad, později jsem toho litoval.Což o to, kdybychom vyjeli spolu všichni tři najednou dolů, stejně bych po pár stovkách metrů jel sám, neboť by mi oba dva ujeli. Ale aspoň bych, v teple restaurace, než by bylo vypité kafe, oschl. Tak jsem léta naučený z výjezdů na Lysou horu v Beskydech, protože si obvykle nevozím na převlečení náhradní suché trika. Nevím proč jsem na tuhle dobrou zkušenost najednou zapomněl. Nedá se nic dělat, nějak to už i v tom vlhkém oblečení dolů sjedu. Jak se na další den ukázalo, mohl jsem nakonec být rád, že ta zima byla taková "mírná". Přes následující noc tady do rána napadlo asi 10 cm čerstvého sněhu.Passo Gavia (2621 m.n.m.). Pohled na jezero, ležící nedaleko průsmyku. Jako každá silnice vedená z kopce i tato svádí k rychlé jízdě, nesmím ale moc "pustit", protože zmrzlé prsty nejsou tak citlivé na brzdy jako normálně. Stačí jen pohledět na ty obrovsky hluboké rokle, dole pode mnou.

 Zatáčky nad nimi jsou "ostřejší" jak nůž, nevím jak tady mohli, včera v noci, Petr s Honzou vůbec jet. A prý jeli průměrně třicítkou, to nejedu dnes ani já za plného světla. Navíc překonali po trase i už dříve vzpomínaný tunel, kde byla absolutní tma. Zkrátka nemám slov. Nadmořská výška rychle padá dolů a zároveň stoupá okolní teplota, taky úměrně vzrůstá barevnost zeleně v okolí. Tato závěrečná část výletu je opravdu parádní, nemusím již zabírat do pedálů a to, že má cesta sklon 16°°, mi vůbec nevadí..nejedu přece nahoru. Ještě pár serpentin nad městečkem, pak klikatý průjezd skrz Ponte di Legno (1258m.n.m.) a kolem čtvrté odpoledne mám to všechno šťastně za sebou.  Naše cyklistické osazenstvo penzionu mně přivítalo velice mile, jako při návratu "ztraceného syna", až jsem byl z toho překvapen. Byli rádi, že se mi nic nestalo a že jsem si dokázal splnit svůj sen. 

Měl jsem den, kdy jsem byl dvakrát v jeho průběhu v "nebi", to se poštěstí málokomu. Ujel jsem v kopcích moc krásných 100km s výškovým  převýšením něco přes 2890 metrů. Na kole jsem strávil jízdou cca 7 hod., maximální rychlost nepřekročila 50km/h., a ta průměrná se ustálila na  8,6 km/h. Dle mých propočtů na základě jednoduchého odečtu nejvyšších na nejnižších míst na trase, mi vyšel počet nastoupaných metrů za oba dva dny - 4 600 m. Dle serveru GPieS. com to vychází na téměř 6000 m. Nevím, nakolik lze tento údaj brát v potaz,  ale podrobná mapa, která je tomto servru k dispozici je hodně praktická.