32.sraz Cyklobandy – Háj ve Slezsku 2022‘ Hotel Pod Hůrou 20. - 22.5. 2022

 

Fotogalerie:

 

Tak trochu nás letos Petr a Yvett, jako pořadatelé 32. srazu překvapili místem, které si zvolili na pořádání srazu. Čekali jsme spíše, že bude někde na Osoblažsku. Háj ve Slezsku přece jen mají malinko z ruky. Ale jak se oba vyjádřili, nemožnost najít vhodné ubytování je vyhnal až do zdejších končin. Což o to, Zdeňkovi a mně to nevadilo, máme to „za rohem“.

Přesto vyrážíme z nádraží Svinov poměrně brzy, už kolem deváté hodiny ráno. Není od věci si do trasy do Háje „zakomponovat“ nějaké to Horobraní. Cyklotrasou přes Porubu se po chvilce dostáváme k lokalitě Skalka, zajímavému, příměstskému lyžařskému středisku. Díky tomu, že máme v plánu zavítat na nedaleký kopec Záhumenice, vyjíždíme nahoru s malou odbočkou k horní stanici lanovky. Odměnou je pěkný výhled a následný sjezd do Vřesiny a Čavisova. Tu nás čeká další vršek a ne ledajaký. Jmenuje se Zdeňkův kopec (273m.n.m.) a jeho patronem v rámci Horobraní je právě můj dnešní spolupoutník Zdeněk. Že jsme dnes právě na tomto kopci není náhoda. Zdeněk zdoláním kopce završil svůj tisící výjezd na kopec. A to je důvod k malé oslavě. V námi zažitém podání to v překladu znamená každý vypít plechovku Radegastu a vyfotit se s nějakou libovolnou formou připomínající tuto událost. Třeba jako text na papírovém plakátku.

Po „ceremoniálu“ se vracíme na silnici a úplnou náhodou zde právě projíždí Milan Šindler. Opět si na sraz vyjel z domova o den dříve a brázdí lesy v okolí. Již ve trojici tedy jedeme směr Hrabyně. Zde máme nedaleko od památníku vrcholek do Horobraní Podhůry a kousek dál zas Padařov. A z vršku Padařov do Háje ve Slezsku je to z kopce opravdu jen kousek. Další kdo nepřekvapil ten den, byl Pepa s Dankou. Jako obvykle jsou na místě srazu první. A jako obvykle nesedí nikdy se založenýma rukama. S citem sobě vlastním, pro nás vyhledají hospůdku/y v okolí, kde by se nám líbilo. Dnes pro nás objevili Restauraci Na Hřišti. Tak si je tam jedeme „vyzvednout“. Nám se zde líbí taky a tak si domlouváme rezervaci na večeři. 

Po malém občerstvení po nedlouhé cestě se jedeme ubytovat do Hotelu Pod Hůrkou. To už je s námi i organizátor srazu Petr. Prvně se ujistil, zda vše probíhá jak má. Žádný problém na obzoru. Do večera zbývá fůra času na realizaci nápadu čtveřice (Petr, Milan, Zdeněk a já) na výjezd na nedaleké dva kopečky Ostrá Hůra a Těškovice. V čase našeho návratu na základnu v hotelu zrovna přijíždí Míla s Hankou. Tak jsme komplet, no není nás moc, ale i tak srandy kopec. Kopec...to slovo zdá se začínám používat nějak často. Nedá se nic dělat, k Horobraní prostě patří.

K Cyklobandě zase patří tradice, že v se sobotu na srazovou trasu vyjíždí kolem deváté hodiny. Nemáme problém být dočasní a to je nám ctí. Dnes nám je ctí uvítat Regece, jenž s námi dříve hojně jezdil spolu s manželkou Pavlou a dcerou Barborkou. Půlku současných cyklobanditů sice z dřívějška nezná, ale i tak vcelku rychle zapadl mezi nás a to se cení. 

 

Od hotelu jedeme kolem hřiště směr PR Koutské a Zábřežské louky. Moc hezká a klidná lokalita, navíc pěkně po rovince. Projíždíme kolem přírodních zákoutí ve větší či menší vzdálenosti od meandrující řeky Opavy. Trasu sem tam lemují i turistické přístřešky a lákají na posezení. My jsme však teprve vyrazili, na odpočinek máme čas. Ten si dopřejeme až u zámku v Kravařích. Zámek vyvedený v barokovém stylu je nádherným skvostem. 

Pohled na zrekonstruovaný objekt pohladí na duši, procházení v parku v jeho okolí to pohlazení dokončí. Není divu, že prostory bývají vhodnou kulisou ke svatebním obřadům. Tu, co stála připravená v parku jsme málem z recese využili ke stejnému, naoko svatebnímu, obřadu jako nedávno na zámku v Tovačově. Dnes si to pod svatební bránou střihli jenom tři cyklobanditky, Zdeněk se někde toulal.

Kravaře opouštíme severním směrem. Naším dalším cílem je obec Bolatice. I v zde mají zámek po rekonstrukci. Je o poznání menší a skromnější, než ten v Kravařích. Menší rozlohou je parková úprava před zámkem, ale je na pohled bohatší. Zámku i parčíku věnujeme mu malou zastávku na zhotovení pár fotek a trošku rušnější silnicí se přesouváme do Dolního Benešova na jídlo. Kuriozitou je, že restaurace se jmenuje stejně jako ta v Háji ve Slezsku. Restaurace Na Hřišti. 

 

Po obědě se stezkami mezi poli přesouváme k dalšímu honosnému zámku s pěkným parkem. Ten sídlí v obci Šilheřovice. Vysoce kulturní zážitek jsme chtěli potvrdit posezením u kávy a nějakého zákusku v kavárně pod zámkem. Co nikdo neuvěří..museli jsme si nechat zajít chuť, nebyl proud. I to se stává. Ze Šilheřovic máme namířeno po parádní lesní cestě k Areálu opevnění Darkovičky. 

 

Máme možnost prohlédnout si zblízka tanky, obrovský bunkr v celkem zachovalém stavu či soustavu protitankových zataras. A dál do Hlučína na štěrkově hliněné stezce mezi poli i množství menších bunkrů. V Hlučíně už je nejvyšší čas si dát pivo, ale vyskytl se menší problém s výběrem hospůdky. Nakonec jsme skončili v centru, v Zámecké kavárně Logr. Že tu budou mít i pivo nás v první chvíli nenapadlo. Ale slunečníky u stolů byly opatřeny nápisy Bernard a to značka kávy rozhodně není. Nutno dodat, že káva, zákusky byly výtečné a koneckonců i to pivo z láhve padlo dobře na užitek. Posezení opravdu příjemné, v klidném prostředí a navíc na zámeckém nádvoří.

 

Dnes jsme se mohli podívat ještě na jeden pěkný zámek v Dolním Benešově. Byli jsme od něj nějakých 400 m, tak třeba někdy příště. Za Hlučínem nás zaujala novotou vonící cyklostezka, vedená mezi řekou Opavou a Hlučínským jezerem. Necháváme se zlákat mírně odsunutou zábranou plotového pole a šup už jedeme po hladkém asfaltu. 

 

Někteří z nás dobře pamatují dosud používanou alternativu po místy kamenitém povrchu, vedenou mezi tratí a řekou Opavou. To, že bychom ještě neměli po stezce jezdit se nám nakonec nevyplatilo. Na jejím tehdejším konci, u jezu v Jilešovicích, bylo oplocení, ve kterém „tesař nenechal žádnou díru“. Na rozdíl od úvodní pasáže. Oplocení se nedalo se nijak obejít a vracet se nám nechtělo. Nakonec jsme si poradili přenesením kol a sami sebe přes dvojitá svodidla, nainstalovaná v malém úseku namísto plotových polí. Trošku groteska pro naše starší ročníky, ale cykloturistika a gymnastika nám ještě jde. 

 

Po humorném překonání nečekané překážky si užíváme „vypuštění“ na volné louky, tzv. Kozmické ptačí louky. Užíváme si jízdu po hliněných chodníčcích, přes široké travnaté plochy, pěknou přírodu kam oko dohlédne a v neposlední řadě i najednou hezkého počasí. Ještě před hodinkou to vypadalo na pláštěnky a najednou se nám ani nechce končit. Ale už jsme u hřiště v Háji ve Slezsku, což je takřka konec dnešní trasy. Nezbývá než Petrovi a na dálku i nepřítomné Yvett poděkovat za perfektní výběr trasy a veškeré dojmy probrat večer v hospůdce nebo na „pětce“. Ráno se loučíme se všemi, bylo jako vždy moc prima. Míla, Hanka, Zdeněk a já vyjíždíme mezi prvními. Jedeme částečně stejnou trasou jako včera v závěru. T.j. přes Kozmické louky do Hlučína, ale už mimo zátarasy. Poté do Děhylova a podél řeky Opavy krásnou přírodou až do Ostravy Svinova na vlak.

 

 

 31. sraz Cyklobandy - Němčičky 2021', Penzión Modré z nebe 10.9 - 12.9. 2021 

Fotogalerie: 

 

Pokud bych měl vybrat v Cyklobandě někoho, kdo se vyzná ve vinařstvích na Jižní Moravě, tak bezpochyby jsou na tom nejlépe Pepa s Dankou a Jaryk. Tudíž, když se Jaryk nabídl, že zde někde uspořádá sraz, věděli jsme, že osud srazu je v těch správných rukou. Vůbec to nemá lehké. Termín srazu padl na nejatraktivnější část sezóny, období kolem burčáku. 

Sehnat ubytování pro 10-12 lidí je vskutku oříšek , přesto se mu povedlo dojednat penzion, navíc s poetickým názvem Modré z nebe v Němčičkách.
Jako nejvhodnější spojení do Němčiček jsme si našli se Zdeňkem rychlík do Brna. A že Brna pojedeme cca 60 km po vlastní ose. Cestou nám o sobě dal vědět Milan Šindler. Cestuje na kole kolem Brna už druhý den a že nám přijede v Brně naproti. Kdyby tušil, co jej čeká, možná by se rozhodl jinak. Netušil, že máme v plánu cca 17 kopců do Horobraní, žádné rovinky pro jeho a naše plně naložená kola. Když už se „upsal čertu“, tak v tom tedy jede s námi. Nám se jeho přítomnost ale velice hodí. Čekají nás kopce, kde jsou jejich vrcholky vzdálené i 300 metrů od přístupové cesty. V takových případech nám hlídá kola, nemusíme je tahat sebou přes pole. Akorát, že se na nás kluk dost načekal. Společně jsme vše parádně zvládli. Jelikož jsme se toulali po kopcích, dojeli jsme do penzionu poslední. Alespoň jsme cyklobandity na přivítání měli pěkně po kupě. 

Tradiční kvarteto z „pětky“ (Jaryk, Milan, Zdeněk a já) máme velikou radost z prostranného pokoje, kde jsme ubytovaní. Už dlouho se nám nestalo, aby po vybalení veškeré naši bagáže zbyly volné skříňky. O kvalitě ubytování svědčí i parádně vybavená velká kuchyně. Ta nám posléze, hlavně ve večerních hodinách, posloužila po oba dva dny jako „středisko volné zábavy“. Je fajn na večerní setkání využít prostornou místnost, která má k tomu i uvnitř optimální teplotu. 

 Určitě lepší než když se 10 – 12 lidí sejde v malinkatém pokoji či chatce, kde máme „rozkrámované“ oblečení či boty. I když v minulosti jsme mnohdy trávili večery právě jenom v těch mini prostorech a taky bylo fajn. Záleží jak se lidi umí bavit a my se uměli vždy. 
Ráno užíváme prima efektu společné snídaně v kuchyni a dobrá nálada se lehce line mezi námi. Počasí slibuje hezký sluneční den, všichni se už moc těší na vinařskou trasu. Ještě společná fotka na dvorku penzionu a můžeme kolem deváté vyrazit. Začínáme hned zprudka do kopce nad vesnicí a míříme směr Starovičky. Cestou nemůžeme nezastavit u rozhledny U Obrázku. Malá, ale sympatická rozhledna. Od ní sjíždíme přes Šakvice k vodní nádrži Nové Mlýny a zas nahoru do obce Zaječí k hezké vyhlídce Florián. V Zaječí to ale není naše poslední štace. 

 

Dobrou půlhodinku si pobudeme u vínka před farou kostela Jána Křtitele. Poté se přesouváme nádhernou stezkou mezi vinohrady na Přítluckou horu, resp. na rozhlednu Maják. Monumentální stavba skýtající ničím nerušený výhled na Pálavu a okolí. Skvělá odměna za námahu se zdolání nemalého počtu schodů nahoru a dolů. Z rozhledny pokračujeme většinou mezi vinohrady směr Rakvice, Podivín a Velké Bílovice na další významnou lokalitu, někdy označovanou jako Zimarky, někdy Kaple sv. Cyrila a Metoděje, Václava a Urbana (Hradištěk) 

 Objekt je už z dálky dobře viditelný, protože stojí na hodně vyvýšeném místě, alespoň se směru, kterého jedeme. Zatímco my jedeme k němu hezky oklikou, Pepa to vzal přímo skrz vrstevnice. Opravdu prudký svah byl nad jeho síly až na posledních třech metrech. V jeho věku zaslouží za výkon nefalšované uznání. Mezi námi nebyl nikdo, kdo by podobný majsterštyk na stejném místě zkusil. Kaple rozhodně stojí za návštěvu, působí hodně mysticky a určitě má svůj Genius Loci. Moc se nám všem zde líbilo. To samé lze s klidným svědomím říct i o další zastávce ve obci Vrbice. Místní vinné sklepy Vinařství Bočko, kousek pod vyhlídkou u kostela Sv. Jiljí. 

 

Systém prodeje vín ze sklepa nás doslova uchvátil. Dostali jsme od vinaře sklenku a moc těžký úkol. Sejít po několika schodech do sklípku a tam si v klidu oddegustovat z cca 40 otevřených láhví různých vín různých značek. A to, které nám nejvíce zachutnalo si z láhve nalít a za milé společnosti ostatních cyklobanditů nahoře před sklípkem vypít. A tak dokola. Vinař vsadil na důvěru, že ho neošidíme a to bylo moc hezké a příjemné.  

Po krásných zážitcích je na čase vrátit se přes Bořetice na základnu v Němčičkách. Není to zas tak daleko, tak si se Zdeňkem ještě přikládáme malou zajížďku do Kobylí k  rozhledně Stezka nad vinohrady. Důvod zajížďky k rozhledně byl, že místo je zároveň vrcholem do Horobraní. Stálo to ovšem za to, zas jsme viděli něco jiného. Tato rozhledna je vskutku v netradičním pojetí. Nestoupá se na ni po schodech, ale prostě jenom po nakloněné rovině. Ještě nám nebylo dost výhledů a tak si přidáváme rozhlednu na Kraví hoře a dva další kopečky do Horobraní. 
 

Do Němčiček se vracíme v době, kdy se pomalu spouští šero. Zbytek cyklobanditů ale i tak snadno nacházíme.  Stačí zamířit k místní pizzerii, kde si dopřávají něco dobrého k večeři. Pro nás už také nejvyšší čas, v žaludku máme poměrně prázdno. Poté již přesun tmavnoucí obcí do penzionu a pokračujeme v tom, kde jsme skončili včera po půlnoci. Na spánek máme jen nějakých sedm hodin, přesto mnozí z nás nemůžou dospat rána, je to prostě věkem. V sedm již pulsuje čilý ruch v kuchyni, snídá se, balí a co já vím co ještě. 

Výsledkem je, že už krátce po osmé vyjíždíme ve čtveřici směr Brno. Tedy konkrétně Yvett, Petr, Zdeněk a já. Snažili jsme se tentokrát vybrat trasu s co nejmenším převýšením, tak ať v klidu stihneme zamýšlený rychlík v Brně.  Nečekaným zpestřením se nám stala lidová slavnost v Židlochovicích, o které jsme vůbec nevěděli.  Když však potkáte několik osob v krojích v krátké časové ose za sebou, začnete něco tušit. Petr odněkud nabral odvahu a jeden mladý pár v krojích požádal o společné foto. Kupodivu pár prosbě vyhověl a fotek bylo dokonce několik. Možná by bylo i více, ale mladí měli obavy, že nestihnou začátek slavnosti. My nakonec vlak v Brně v pohodě stihli také a ještě jsme si dopřáli i výbornou kávu na náměstí v Židlochovicích. Zkrátka hezký závěr moc hezkého srazu.