32.sraz Cyklobandy – Háj ve Slezsku 2022‘ Hotel Pod Hůrou 20. - 22.5. 2022

 

Fotogalerie:

 

Tak trochu nás letos Petr a Yvett, jako pořadatelé 32. srazu překvapili místem, které si zvolili na pořádání srazu. Čekali jsme spíše, že bude někde na Osoblažsku. Háj ve Slezsku přece jen mají malinko z ruky. Ale jak se oba vyjádřili, nemožnost najít vhodné ubytování je vyhnal až do zdejších končin. Což o to, Zdeňkovi a mně to nevadilo, máme to „za rohem“.

Přesto vyrážíme z nádraží Svinov poměrně brzy, už kolem deváté hodiny ráno. Není od věci si do trasy do Háje „zakomponovat“ nějaké to Horobraní. Cyklotrasou přes Porubu se po chvilce dostáváme k lokalitě Skalka, zajímavému, příměstskému lyžařskému středisku. Díky tomu, že máme v plánu zavítat na nedaleký kopec Záhumenice, vyjíždíme nahoru s malou odbočkou k horní stanici lanovky. Odměnou je pěkný výhled a následný sjezd do Vřesiny a Čavisova. Tu nás čeká další vršek a ne ledajaký. Jmenuje se Zdeňkův kopec (273m.n.m.) a jeho patronem v rámci Horobraní je právě můj dnešní spolupoutník Zdeněk. Že jsme dnes právě na tomto kopci není náhoda. Zdeněk zdoláním kopce završil svůj tisící výjezd na kopec. A to je důvod k malé oslavě. V námi zažitém podání to v překladu znamená každý vypít plechovku Radegastu a vyfotit se s nějakou libovolnou formou připomínající tuto událost. Třeba jako text na papírovém plakátku.

Po „ceremoniálu“ se vracíme na silnici a úplnou náhodou zde právě projíždí Milan Šindler. Opět si na sraz vyjel z domova o den dříve a brázdí lesy v okolí. Již ve trojici tedy jedeme směr Hrabyně. Zde máme nedaleko od památníku vrcholek do Horobraní Podhůry a kousek dál zas Padařov. A z vršku Padařov do Háje ve Slezsku je to z kopce opravdu jen kousek. Další kdo nepřekvapil ten den, byl Pepa s Dankou. Jako obvykle jsou na místě srazu první. A jako obvykle nesedí nikdy se založenýma rukama. S citem sobě vlastním, pro nás vyhledají hospůdku/y v okolí, kde by se nám líbilo. Dnes pro nás objevili Restauraci Na Hřišti. Tak si je tam jedeme „vyzvednout“. Nám se zde líbí taky a tak si domlouváme rezervaci na večeři. 

Po malém občerstvení po nedlouhé cestě se jedeme ubytovat do Hotelu Pod Hůrkou. To už je s námi i organizátor srazu Petr. Prvně se ujistil, zda vše probíhá jak má. Žádný problém na obzoru. Do večera zbývá fůra času na realizaci nápadu čtveřice (Petr, Milan, Zdeněk a já) na výjezd na nedaleké dva kopečky Ostrá Hůra a Těškovice. V čase našeho návratu na základnu v hotelu zrovna přijíždí Míla s Hankou. Tak jsme komplet, no není nás moc, ale i tak srandy kopec. Kopec...to slovo zdá se začínám používat nějak často. Nedá se nic dělat, k Horobraní prostě patří.

K Cyklobandě zase patří tradice, že v se sobotu na srazovou trasu vyjíždí kolem deváté hodiny. Nemáme problém být dočasní a to je nám ctí. Dnes nám je ctí uvítat Regece, jenž s námi dříve hojně jezdil spolu s manželkou Pavlou a dcerou Barborkou. Půlku současných cyklobanditů sice z dřívějška nezná, ale i tak vcelku rychle zapadl mezi nás a to se cení. 

 

Od hotelu jedeme kolem hřiště směr PR Koutské a Zábřežské louky. Moc hezká a klidná lokalita, navíc pěkně po rovince. Projíždíme kolem přírodních zákoutí ve větší či menší vzdálenosti od meandrující řeky Opavy. Trasu sem tam lemují i turistické přístřešky a lákají na posezení. My jsme však teprve vyrazili, na odpočinek máme čas. Ten si dopřejeme až u zámku v Kravařích. Zámek vyvedený v barokovém stylu je nádherným skvostem. 

Pohled na zrekonstruovaný objekt pohladí na duši, procházení v parku v jeho okolí to pohlazení dokončí. Není divu, že prostory bývají vhodnou kulisou ke svatebním obřadům. Tu, co stála připravená v parku jsme málem z recese využili ke stejnému, naoko svatebnímu, obřadu jako nedávno na zámku v Tovačově. Dnes si to pod svatební bránou střihli jenom tři cyklobanditky, Zdeněk se někde toulal.

Kravaře opouštíme severním směrem. Naším dalším cílem je obec Bolatice. I v zde mají zámek po rekonstrukci. Je o poznání menší a skromnější, než ten v Kravařích. Menší rozlohou je parková úprava před zámkem, ale je na pohled bohatší. Zámku i parčíku věnujeme mu malou zastávku na zhotovení pár fotek a trošku rušnější silnicí se přesouváme do Dolního Benešova na jídlo. Kuriozitou je, že restaurace se jmenuje stejně jako ta v Háji ve Slezsku. Restaurace Na Hřišti. 

 

Po obědě se stezkami mezi poli přesouváme k dalšímu honosnému zámku s pěkným parkem. Ten sídlí v obci Šilheřovice. Vysoce kulturní zážitek jsme chtěli potvrdit posezením u kávy a nějakého zákusku v kavárně pod zámkem. Co nikdo neuvěří..museli jsme si nechat zajít chuť, nebyl proud. I to se stává. Ze Šilheřovic máme namířeno po parádní lesní cestě k Areálu opevnění Darkovičky. 

 

Máme možnost prohlédnout si zblízka tanky, obrovský bunkr v celkem zachovalém stavu či soustavu protitankových zataras. A dál do Hlučína na štěrkově hliněné stezce mezi poli i množství menších bunkrů. V Hlučíně už je nejvyšší čas si dát pivo, ale vyskytl se menší problém s výběrem hospůdky. Nakonec jsme skončili v centru, v Zámecké kavárně Logr. Že tu budou mít i pivo nás v první chvíli nenapadlo. Ale slunečníky u stolů byly opatřeny nápisy Bernard a to značka kávy rozhodně není. Nutno dodat, že káva, zákusky byly výtečné a koneckonců i to pivo z láhve padlo dobře na užitek. Posezení opravdu příjemné, v klidném prostředí a navíc na zámeckém nádvoří.

 

Dnes jsme se mohli podívat ještě na jeden pěkný zámek v Dolním Benešově. Byli jsme od něj nějakých 400 m, tak třeba někdy příště. Za Hlučínem nás zaujala novotou vonící cyklostezka, vedená mezi řekou Opavou a Hlučínským jezerem. Necháváme se zlákat mírně odsunutou zábranou plotového pole a šup už jedeme po hladkém asfaltu. 

 

Někteří z nás dobře pamatují dosud používanou alternativu po místy kamenitém povrchu, vedenou mezi tratí a řekou Opavou. To, že bychom ještě neměli po stezce jezdit se nám nakonec nevyplatilo. Na jejím tehdejším konci, u jezu v Jilešovicích, bylo oplocení, ve kterém „tesař nenechal žádnou díru“. Na rozdíl od úvodní pasáže. Oplocení se nedalo se nijak obejít a vracet se nám nechtělo. Nakonec jsme si poradili přenesením kol a sami sebe přes dvojitá svodidla, nainstalovaná v malém úseku namísto plotových polí. Trošku groteska pro naše starší ročníky, ale cykloturistika a gymnastika nám ještě jde. 

 

Po humorném překonání nečekané překážky si užíváme „vypuštění“ na volné louky, tzv. Kozmické ptačí louky. Užíváme si jízdu po hliněných chodníčcích, přes široké travnaté plochy, pěknou přírodu kam oko dohlédne a v neposlední řadě i najednou hezkého počasí. Ještě před hodinkou to vypadalo na pláštěnky a najednou se nám ani nechce končit. Ale už jsme u hřiště v Háji ve Slezsku, což je takřka konec dnešní trasy. Nezbývá než Petrovi a na dálku i nepřítomné Yvett poděkovat za perfektní výběr trasy a veškeré dojmy probrat večer v hospůdce nebo na „pětce“. Ráno se loučíme se všemi, bylo jako vždy moc prima. Míla, Hanka, Zdeněk a já vyjíždíme mezi prvními. Jedeme částečně stejnou trasou jako včera v závěru. T.j. přes Kozmické louky do Hlučína, ale už mimo zátarasy. Poté do Děhylova a podél řeky Opavy krásnou přírodou až do Ostravy Svinova na vlak.

 

 

 31. sraz Cyklobandy - Němčičky 2021', Penzión Modré z nebe 10.9 - 12.9. 2021 

Fotogalerie: 

 

Pokud bych měl vybrat v Cyklobandě někoho, kdo se vyzná ve vinařstvích na Jižní Moravě, tak bezpochyby jsou na tom nejlépe Pepa s Dankou a Jaryk. Tudíž, když se Jaryk nabídl, že zde někde uspořádá sraz, věděli jsme, že osud srazu je v těch správných rukou. Vůbec to nemá lehké. Termín srazu padl na nejatraktivnější část sezóny, období kolem burčáku. 

Sehnat ubytování pro 10-12 lidí je vskutku oříšek , přesto se mu povedlo dojednat penzion, navíc s poetickým názvem Modré z nebe v Němčičkách.
Jako nejvhodnější spojení do Němčiček jsme si našli se Zdeňkem rychlík do Brna. A že Brna pojedeme cca 60 km po vlastní ose. Cestou nám o sobě dal vědět Milan Šindler. Cestuje na kole kolem Brna už druhý den a že nám přijede v Brně naproti. Kdyby tušil, co jej čeká, možná by se rozhodl jinak. Netušil, že máme v plánu cca 17 kopců do Horobraní, žádné rovinky pro jeho a naše plně naložená kola. Když už se „upsal čertu“, tak v tom tedy jede s námi. Nám se jeho přítomnost ale velice hodí. Čekají nás kopce, kde jsou jejich vrcholky vzdálené i 300 metrů od přístupové cesty. V takových případech nám hlídá kola, nemusíme je tahat sebou přes pole. Akorát, že se na nás kluk dost načekal. Společně jsme vše parádně zvládli. Jelikož jsme se toulali po kopcích, dojeli jsme do penzionu poslední. Alespoň jsme cyklobandity na přivítání měli pěkně po kupě. 

Tradiční kvarteto z „pětky“ (Jaryk, Milan, Zdeněk a já) máme velikou radost z prostranného pokoje, kde jsme ubytovaní. Už dlouho se nám nestalo, aby po vybalení veškeré naši bagáže zbyly volné skříňky. O kvalitě ubytování svědčí i parádně vybavená velká kuchyně. Ta nám posléze, hlavně ve večerních hodinách, posloužila po oba dva dny jako „středisko volné zábavy“. Je fajn na večerní setkání využít prostornou místnost, která má k tomu i uvnitř optimální teplotu. 

 Určitě lepší než když se 10 – 12 lidí sejde v malinkatém pokoji či chatce, kde máme „rozkrámované“ oblečení či boty. I když v minulosti jsme mnohdy trávili večery právě jenom v těch mini prostorech a taky bylo fajn. Záleží jak se lidi umí bavit a my se uměli vždy. 
Ráno užíváme prima efektu společné snídaně v kuchyni a dobrá nálada se lehce line mezi námi. Počasí slibuje hezký sluneční den, všichni se už moc těší na vinařskou trasu. Ještě společná fotka na dvorku penzionu a můžeme kolem deváté vyrazit. Začínáme hned zprudka do kopce nad vesnicí a míříme směr Starovičky. Cestou nemůžeme nezastavit u rozhledny U Obrázku. Malá, ale sympatická rozhledna. Od ní sjíždíme přes Šakvice k vodní nádrži Nové Mlýny a zas nahoru do obce Zaječí k hezké vyhlídce Florián. V Zaječí to ale není naše poslední štace. 

 

Dobrou půlhodinku si pobudeme u vínka před farou kostela Jána Křtitele. Poté se přesouváme nádhernou stezkou mezi vinohrady na Přítluckou horu, resp. na rozhlednu Maják. Monumentální stavba skýtající ničím nerušený výhled na Pálavu a okolí. Skvělá odměna za námahu se zdolání nemalého počtu schodů nahoru a dolů. Z rozhledny pokračujeme většinou mezi vinohrady směr Rakvice, Podivín a Velké Bílovice na další významnou lokalitu, někdy označovanou jako Zimarky, někdy Kaple sv. Cyrila a Metoděje, Václava a Urbana (Hradištěk) 

 Objekt je už z dálky dobře viditelný, protože stojí na hodně vyvýšeném místě, alespoň se směru, kterého jedeme. Zatímco my jedeme k němu hezky oklikou, Pepa to vzal přímo skrz vrstevnice. Opravdu prudký svah byl nad jeho síly až na posledních třech metrech. V jeho věku zaslouží za výkon nefalšované uznání. Mezi námi nebyl nikdo, kdo by podobný majsterštyk na stejném místě zkusil. Kaple rozhodně stojí za návštěvu, působí hodně mysticky a určitě má svůj Genius Loci. Moc se nám všem zde líbilo. To samé lze s klidným svědomím říct i o další zastávce ve obci Vrbice. Místní vinné sklepy Vinařství Bočko, kousek pod vyhlídkou u kostela Sv. Jiljí. 

 

Systém prodeje vín ze sklepa nás doslova uchvátil. Dostali jsme od vinaře sklenku a moc těžký úkol. Sejít po několika schodech do sklípku a tam si v klidu oddegustovat z cca 40 otevřených láhví různých vín různých značek. A to, které nám nejvíce zachutnalo si z láhve nalít a za milé společnosti ostatních cyklobanditů nahoře před sklípkem vypít. A tak dokola. Vinař vsadil na důvěru, že ho neošidíme a to bylo moc hezké a příjemné.  

Po krásných zážitcích je na čase vrátit se přes Bořetice na základnu v Němčičkách. Není to zas tak daleko, tak si se Zdeňkem ještě přikládáme malou zajížďku do Kobylí k  rozhledně Stezka nad vinohrady. Důvod zajížďky k rozhledně byl, že místo je zároveň vrcholem do Horobraní. Stálo to ovšem za to, zas jsme viděli něco jiného. Tato rozhledna je vskutku v netradičním pojetí. Nestoupá se na ni po schodech, ale prostě jenom po nakloněné rovině. Ještě nám nebylo dost výhledů a tak si přidáváme rozhlednu na Kraví hoře a dva další kopečky do Horobraní. 
 

Do Němčiček se vracíme v době, kdy se pomalu spouští šero. Zbytek cyklobanditů ale i tak snadno nacházíme.  Stačí zamířit k místní pizzerii, kde si dopřávají něco dobrého k večeři. Pro nás už také nejvyšší čas, v žaludku máme poměrně prázdno. Poté již přesun tmavnoucí obcí do penzionu a pokračujeme v tom, kde jsme skončili včera po půlnoci. Na spánek máme jen nějakých sedm hodin, přesto mnozí z nás nemůžou dospat rána, je to prostě věkem. V sedm již pulsuje čilý ruch v kuchyni, snídá se, balí a co já vím co ještě. 

Výsledkem je, že už krátce po osmé vyjíždíme ve čtveřici směr Brno. Tedy konkrétně Yvett, Petr, Zdeněk a já. Snažili jsme se tentokrát vybrat trasu s co nejmenším převýšením, tak ať v klidu stihneme zamýšlený rychlík v Brně.  Nečekaným zpestřením se nám stala lidová slavnost v Židlochovicích, o které jsme vůbec nevěděli.  Když však potkáte několik osob v krojích v krátké časové ose za sebou, začnete něco tušit. Petr odněkud nabral odvahu a jeden mladý pár v krojích požádal o společné foto. Kupodivu pár prosbě vyhověl a fotek bylo dokonce několik. Možná by bylo i více, ale mladí měli obavy, že nestihnou začátek slavnosti. My nakonec vlak v Brně v pohodě stihli také a ještě jsme si dopřáli i výbornou kávu na náměstí v Židlochovicích. Zkrátka hezký závěr moc hezkého srazu. 

 

 30.Sraz Cyklobandy  28.- 30.května 2021 Wesselský mlýn, Loučky u Oder

 Fotogalerie:

Pořadatel srazu Krtek

Jak na předešlém srazu, tak i na tomto se svým způsobem podepsala opatření proti pandemii. Podzimní 2020 jsme stihli tak tak, než se zavřela ubytování pro rekreaci. U jarního 2021 do poslední čekáme, zda už bude v době srazu, t.j. na konci května, povoleno ubytování v kempech ap. Uvolnění epidemických opatření naštěstí nastalo pár dnů před srazem. Bohužel mnou vyhlídnutý kemp ve Fulneku posunul svou obvyklou dobu zahájení provozu v květnu o měsíc později, na začátek června.  

Naštěstí v Cyklobandě máme Pepu. Někde zjistil, že v námi požadovanou dobu už bude v provozu Wesselský mlýn v Odrách. Zařídil, co bylo potřebné a my se mohli vyrazit do mlýna. Z důvodu změny místa ubytování musím mírně změnit  trasu, ale to už je ta nejmenší starost.

Trasu z Ostravy do Oder či Studénky nebo opačně jsem jel se Zdeňkem už několikrát. Máme ji už dobře „najetou“, hlavně ale po rovince. Letos nás ovšem díky Horobraní čeká jistá změna. Do itinieáře jsme zařadili v okolí Oder i několik kopečků. Proč to nevyužít, když už v lokalitě jsme. Jen si dáme víc do těla. Z toho důvodu si preventivně do Svinova krátím cestu vlakem. Ze Svinova už jedeme spolu po vlastní ose směr Polanka, Jistebník a Studénka. Další štací jsou Hladké Životice s odbočkou na Životický kopec, jenž je také součástí hry Horobraní. Dosud to byla skoro úplná rovinka, ovšem stoupání na další kopec u Kletné s názvem Pahorek nás již donutilo pořádně zabrat do pedálů. Už jen kvůli tomu, že sebou vezeme plné brašny se vším, co potřebujeme na srazu. Nahoře pozorujeme, že mraky nad námi poněkud ztmavly. Váháme nad tím, zda sjet po silnici z kopce dole a počkat na lepší „časy“ pod střechou někde v autobusové zastávce. Nebo zariskujeme případnou přeháňku a vydáme se stezkou (Via Czechia - severní) na 3 km vzdálený Stachovický vrch. Věříme ve štěstí a bereme druhou možnost. 

 

Po modré TZ to ovšem nebyla lehká cyklo idylka. Co jsme chtěli, to máme. Povrchy se střídají, převládá tráva, občas trochu bláta, chvíli z kopce, chvíli do kopce. Slabé přeháňce jsme sice neunikli, ale sluníčko nás vzápětí osušilo. Ze Stachovického vrchu pokračujeme dál do obce Jestřábí neznačenou, asi 1,6km dlouhou polní cestou. Ale cestou hodně krásnou, skýtající pěkné výhledy na krajinu pod námi. Po takové cestě by nám nevadilo jet celý den. Za trošku delší půlhodinku, strávenou v terénu,  se vracíme k silnici. Po ní se dlouhým sjezdem přes Jestřábí vracíme do Kletné. A poté spravedlivě - zas pěkně nahoru k rozhledně Olšová u obce Pohoř. Rozhlednu i další, v pořadí čtvrtý vrcholek si s gustem vychutnáváme, výhledy jsou parádní a cíl v Odrách na dohled. Tam posléze podél modré TZ i směřujeme, ovšem s krátkými zastávkami na vrcholcích Pohoř a Pohoř JV v okolí obce Pohoř. K oběma musíme mimo chodník přes pole, kde už je místy asi 30 cm vysoké obilí. Cestu vpřed nám usnadňují koleje od zemědělské techniky, ve kterých nic neroste. Ani buřina. Můžeme tedy jet i na kolech, pláště se nám vůbec neboří do půdy, navzdory nedávným deštům. 

 

 

Může za to abnormálně kamenitá půda, takovou jsem neviděl ani na Slovensku, na Kysucích. A to Kysuce a Orava patří vyhlášené lokality, co se týče kamenité půdy. Když už máme poslední dnešní vrcholky do Horobraní za sebou, čeká nás jen lehce náročný sjezd vozovou cestou do Oder. V Odrách po krátkém kličkování po místních komunikacích najíždíme na t.č. novou cyklotrasu č. 503, kopírující tok řeky Odry a to až do Louček. Zdeňka tento úsek mile překvapil, protože o něm nevěděl. Do jsme dorazili na naše poměry hodně brzy, něco kolem půl třetí. Přesto nás už s ubytováním předběhli Munzaři a Jarkou i Jaryk s Milanem. Jelikož v době našeho příjezdu ale právě byli cca 7 km daleko u Spálovského Mlýna, resp. Panny Marie ve skále, chystáme se za nimi. Jenom shodíme brašny z kol a trošku se osvěžíme po jednom pivu ze soudku, co přivezl Jaryk. Bez brašen se to jede jedna radost, takže jsme u Mariiny skály za chvilku. Zde samozřejmě jako vždy milá vítačka a taky seznámení se známou od Munzarů, Jarkou. Radost ze setkání nám ovšem kazí počasí, pohled na oblohu věští, že zanedlouho sprchne. Což o to, blízká restaurace by nám poskytla zázemí i dostatek piva, ale na nás už ve Wesselském mlýně čekají další z Cyklobandy. Volíme urychlený návrat na Mlýn a doufáme, že to stihneme. Nakonec to vyšlo tak na 75 %, pár kapek jsme v závěru schytali. Následuje doplňující vítačka a poté prohlídka zařízení mlýna. Škoda, že mlýn byl t.č. v rekonstrukci, ale i tak jsme hlavu sklonili před umem tehdejší generace.

Naše ubytování se nachází na dvorku u mlýna, historie na nás dýchá z každého koutku. Ta na nás dýchá i večer u tradičního společného posezení při pivku. Historie je v tomto směru spojená s tím, že jsme, až na Lenku všichni ve věku kolem šedesát až sedmdesát a více. Přesto víc jak polovina z nás poprvé v životě dnes zažije noc, kdy bude spát 11 lidí v jedné místnosti. Nedělali jsme z toho žádnou vědu.

Muži měli lůžka vpravo, ženy vlevo, rozděleni byli i Pepa s Dankou, byť jako jediní z nás tvoří manželský pár. Obavy panovaly akorát z toho, že někdo bude chrápat hlasitěji, než lze akceptovat. Ale nakonec to nebylo tak zlé, záleželo taky, jak má kdo hluboký spánek, nebo kdo dřív zaspal :-). Alespoň byla ráno u společné snídaně u obrovského stolu větší sranda. A taky Pepa nemusel chodit daleko se svým tradičním „katráčkem“, měl nás všechny po ruce.Po snídani sedáme na kola a za nepříliš teplého počasí vyrážíme směr Odry, Vražné, Mankovice a zámek Kunín. Zde máme první zastávku. V hezkém prostředí zrenovovaného zámeckého nádvoří i zámku si v klidu vychutnáváme ranní kávičku. Poté po cyklotrase č. 5 pokračujeme směr Bartošovice, Dolní rybník. Z nějakého důvodu jsme ovšem vynechali původně zamýšlenou krátkou zajížďku k zámku Bartošovice. 

 

Takže další zastávkou je až Bistro Bartošovice, kde si děláme pauzu na oběd. Bistro má sice jenom sezónní provoz, ale jídlo zde bylo vynikající. Jelikož krátce před polednem ještě zde nebylo mnoho hostů, na oblíbených terasách nad hladinou zbylo na nás volné místo. Tudíž mohli jsme si vychutnat jídlo přímo nad vodní hladinou s ničím nerušeným výhledem na rybník. Po nasyceni těla i duše odjíždíme směr Bartošovický mlýn a krásnou travnatou stezkou po louce se přesouváme směr Pustějov. V cestě do Fulneku nám stojí pár kopečků, ale ty hravě zdoláváme. Fulneku věnujeme krátkou prohlídku hezkého historického náměstí s dominantním zámkem a pomalu míříme opět do kopců, tentokrát směr Tošovice. Jízda do kopce poněkud přispěla k tomu, že v našem minipelotonu vznikly jisté mezery. A aniž bychom to tušili, vznikly dvě skupinky. Jedna objela bobový areál na vrcholu kopce zleva a druhá zprava. Do toho se vmísila pořádná přeháňka. Ve výsledku bylo, že jsme se setkali se až ve Wesselském mlýně. První skupinka si jako prémii mohla vychutnat pocit komparsu u focení profi fotek, které tou dobou probíhalo v areálu. Ta druhá neviděla nic, ale už měla v pokoji solidně teplo. Není od věci se zmínit ještě o jedné události, která se nám běžně nestává. Tentokrát se týká večeří po oba dva dny. Jelikož v blízkosti mlýna není žádná restaurace, nechali jsme si jídlo dovést od cateringové firmy z Oder. Pivo jsme měli své v soudku, takže servis absolutní a dokonalý. Družná zábava tak pokračovala tuším až do půlnoci. Kdo byl unavený, jen se natáhl na lůžko opodál stolu. A buď zlehka pozoroval šrumec před sebou u stolu, nebo sladce podřimoval. Což asi vyjde nastejno. Prostě ideální.

Ráno nás po velice dlouhé době na srazech vítá deštivé počasí. Na jízdu po vlastní ose to opravdu nevypadá. Do hry tedy vstupuje krizová varianta. Já se Zdeňkem máte to štěstí, že na tento sraz mimořádně přijela Lenka z Ostravy. To je jen půlka dobré zvěsti. Druhá je, že Lenka přijela autem. Její auto má nosič na kola, jenž pojme tři kola. A sama nám nabídla odvoz. No, není ten svět krásný.

 

 

 

 

 29. Sraz Cyklobandy 11.-13.září  2020 Čekyně u Přerova, Dětský tábor

 Fotogalerie:

 

Jedna z mnoha milých vzpomínek na naši Áju.

Sraz v Čekyni měli na starosi Míla a Hanka

Málokterý z předešlých srazů dostal do vínku tak pohnutý osud jako právě tento v Čekyni.  Rok 2020 se nezačal pro Cyklobandu vůbec vyvíjet dobrým směrem. Dne 5. března nás nečekaně navždy opustila všemi milovaná Ája. Narůstající pandemie nám ani nedovolila všem se z ní rozloučit tak, jak by se normálně slušelo. 

 

Každé setkání s Cyklobandou, nebo s někým z Cyklobandy nad běžný rámec srazů vždy potěší, ale to u krematoria v Šumperku, kde se konal smuteční obřad, bylo velice, velice smutné. Je nesmírně těžké připustit si myšlenky, že už není mezi námi. Že už je tak brzy v cyklistickém nebi a že už nás nikdy na srazech neobdaří svým milým úsměvem. Jedno je jisté, vzpomínky na Áju nám zůstanou pořád živé a rádi si ji budeme připomínat na mnoha fotkách ze chvil, kdy s námi byla. Nejen z tohoto důvodu byl nadcházející sraz tak nějak jiný, než jsme měli dosud zažité. Jeho pořadatelky Míla a Hanka neměli vůbec jisté, zda vůbec bude možno uspořádat sraz, zejména kvůli různým omezením, zavedeným k potlačení pandemie.  Již tak sešlo z původně plánovaného termínu v květnu, i ten náhradní v září jsme stihli jen tak tak. 

 

Pár dnů po srazu v září došlo ke stopnutí ubytovacích služeb a jiným opatřením, které by sraz zredukovali na pouhou společnou vyjížďku a nic více.  Kvůli komplikacím s ubytováním Míla s Hankou „vyměnily“ plánované  jarní na farmě Žlutava za podzimní v Dětském táboře Čekyně, kde jsme již ubytování byli v roce 2018. Tehdy se ubytování osvědčilo, tak proč jej nezkusit znova. Tím spíše, že letos zůstalo, jako jedno z mála podobných zařízení v posezonním provozu.

 

Sraz v Čekyni byl jiný i z další stránky. Tedy hlavně pro mne a Zdeňka. Už léta na srazy spolu jezdíme vlakem a pak něco po vlastní ose, to se nezměnilo. Trasu od vlaku k místu ubytování jsme vždy volili co nejvíc po rovině, s předpokladem spolknout pěknou řádku kilometrů. To vše nejlépe kvalitních, maximálně po prašných cestách. Občas se zastavit někde na pivko, na jídlo, vyhledat nějakou kešku. 

Letos díky Horobraní, kde je cíl zdolávání vrcholků nejrůznějších nadmořských výšek, volíme trasu sice 3x kratší, ale zato po kopcích. Někde cesty vedou jen náznakem, kola obložené plnými brašnami nevadí a to ani když je tlačíme do kopce. Někde se nedá ani tlačit a tak je necháme na vhodném místě a nějakou stovku metrů k vrcholku jdeme bez nich. Že přijde takový zlom s Horobraním, to bychom Zdeněk ani já ještě nedávno nepřipustili ani náhodou. Nyní je to realita. Po vystoupení  z vlaku v Hranicích na Moravě nejdříve zamíříme k technické památce Hranický viadukt, na který konečně došlo po létech ježdění tímto krajem. Poté ještě „zobneme“ jednu kešku na hranickém náměstí a už vyhlížíme most přes řeku Bečvu. Tu nacházíme v ranní náladě, to je klidnou, zalitou sluníčkem. Nás pomaličku začíná „zalívat“ vlastní pot, jak stoupáme nahoru k Polomné a dál. Zdoláváme mnoho vrcholků kolem červené turistické značky, následně i kolem cyklotrasy 6035. Je to samé nahoru dolů, ale nás to pořád baví.  

 Asi ve dvě hoďky po poledni  zkoušíme nalézt v Přerově restauraci, kde bychom pojedli a kde by nevadila kola. To nám nabízí Divadelní klub Véčko, což rádi akceptujeme a nelitujeme, neboť i jídlo bylo moc fajn. Poté vyhledáme cyklotrasu č. 5, abychom se dostali z města na Čekyňský kopec. Zde máme další suvenýr do sbírky Horobraní. Nyní by stačilo jen sjet dolů z kopce a byli bychom na místě. My ale ne, bereme to oklikou přes další kopečky u Žernavy či Žalkova, takže do kempu přijíždíme až kolem 16. hodiny. Stylově, zrovna máme na kontě 16 kopečků, mé i Zdeňkovo dosavadní maximum. Že jsme přijeli  do kempu málem jako poslední, je nasnadě. Alespoň na vítačku máme všechny pohromadě. 

 

Nejbližší hodiny po příjezdu na kterýkoli sraz bývaljí hodně intenzivní, co se týče sdělování dojmů, novinek je spousta, je co si říct. Utrum nám nedělá ani večeře, dnes tak trošku  vyjímečná. Tento den se v kempu vaří jenom pro nás, tak jsme to kuchařce ulehčili alespoň tím, že naše objednávka je zbrusu jednotná. I tak je to zázrak, že při počtu tolika lidí se mezi námi nenajde nikdo, kdo by nemohl to nebo tamto. 

Večeříme společně v chatce, která supluje větší jídelnu kousek opodál. Ruku na srdce, záležitost, kdy nám něžnější část Cyklobandy servírovala na talíře připravené jídlo, ta se jen tak nezapomene. Kdy jindy se tohle zažije. Po chutné večeři nastal čas odskočit si „na jedno“ do nedaleké restaurace Letní výčep Čekyňka, kde jsme se správně naladili na pozdější oslavu Zdeňkovy šedesátky. Tou dobou už asi dvě hodiny naši „komunitu“ dočasně rozšířily dvě dcery od Hanky a samozřejmě se rády připojily ke gratulantům. Asi jim s námi bylo dobře, když zůstaly až do pozdních hodin.

V sobotu ráno vstáváme sice o trochu později než sluníčko nad námi, ale přesto včas, abychom nezmeškali plánovaný výjezd kolem deváté. Než se tak ovšem stane, užíváme si „obřad“ opravdu společné snídaně. Před  „stravovací“ chatu jsme si na sluníčko vynesli stoly a snídali jako „rodina“.  Hezky působilo také to, když kdekdo nabízel kdekomu něco ze svého, ať ochutná. Prostě fajn zažít.

Dostatečně posilněni opouštíme základnu směr Lhotka, Žeravice a Rokytnice. V obci Rokytnice nastává první delší zastavení, byť máme za sebou jen cca 7 km. Bydlí zde dcera od Míly se zetěm, který se věnuje opravám a prodeji amerických historických bouráků. Bylo fajn si vlastníma rukama šáhnout na tyto americké ikony, tak známé z jejich starších filmů. 

Zeť si s jejich renovací musel dát hodně práce, ale výsledek opravdu stojí za to. Malinko jsme jej sice dohodnutou návštěvou vytrhli z pracovního nasazení, ale přesto nás ochotně provedl zázemím, patřičně pohostil výbornou slivovičkou a ještě i povyprávěl něco kolem svého velkého koníčka. Ani my nechceme ovšem zanedbat svého koníčka cykloturistiku a tak asi po 45 minutách se loučíme a pokračujeme dále. Naše další cesta vede bočními cestami v Rokytnici, přes Citov do Věrovan. Zde uprostřed obce na kopečku nacházíme sympatickou restauraci s příznačným názvem Hostinec Na Vrchu. Byť ještě není ani poledne, rozhodneme se, že se právě tady usadíme na oběd. A volíme moc dobře. Jídlo nám moc chutnalo i posezení venku je vcelku příjemné. V průběhu jídla někdo z nás dal mobilem echo Jiřce, kde nás má hledat. Jiřka jede sólo na koloběžce, nestíhala by nám a tak máme domluveno, že se případně na trase někde potkáme. Ten moment nastal za chvíli, kdy k restauraci dorazila po 4. Moravské stezce ve směru od Tovačovských rybníků. Čirou náhodou máme v plánu jet tím směrem, tak nás vede, trasu už zná. A je tam hezky, tak ji nebude na škodu si dát repete. Kolem těchto rybníků by se opravdu dalo jezdit pořád, je se na co dívat, je zde klid a kupodivu máme klid i od komárů.

Hezky je i na zámku Tovačov, kam jsme po chvíli dorazili. Prohlídce venkovních prostor moc pěkného zámku věnujeme cca půlhodinku, včetně absolvování zdařilé imitace svatebního obřadu, Danka a Zdeněk by mohli vyprávět. Někdy se na srazu „spustí“ spontánní neplánovaná akce, jako tato a je pak dlouho na co vzpomínat. Obdobnou akcí s dlouhou životností je třeba „orloj“ na srazu v Karlově 2013. 

Po návštěvě zámku ale Tovačovu ale ještě nedáváme sbohem. Úplnou náhodně přistavujeme u místní Zákuskárny u Zámku Tovačov a nelitujeme. Jejich velice chutné a čerstvé zákusky, výborné kafe můžeme jej a jen chválit, navíc za velice příznivé ceny. Dobré zákusky by to chtělo zapít dobrým pivem a tak sedáme na kola s cílem přesunout se cca 4 km dál do obce Lobodice. Zde mají vyhlášenou a hojně navštěvovanou lokalitu Sportbar Baďa. Dnešní hezké počasí ovšem na stejnou myšlenku přivedlo spoustu jiných zájemců, navíc se zde koná jakási sportovně zábavná akce, takže je tu mají totálně narváno. Nedá se nic dělat, chuť na pivo si musíme vzít sebou a odvézt ji zpátky do Tovačova, do hospůdky, kterou jsme před krátkým časem míjeli na cestě do Lobodic. Hospůdka se jmenuje Pohostinství Na Nábřeží a svou nabídkou potěšila hlavně Mirka, neboť zde mají různé speciální piva. Viz Nachmelená opice. No, nějaký čas jsme zde pobyli, ale nelze sedět věčně, do Čekyně to máme skoro 20 km a odpoledne se nám pomalu ale jistě krátí.

Tovačov tedy definitivně opouštíme směrem na Troubky, těsně před obcí ale odbočujeme na Citov. Projíždíme dál Brodek u Přerova, Kokory, Žeravice, Lhotku a končíme jak jinak v Čekyni. Dnešní trasy byla opravdu nenáročná, jencca 45 km dlouhá. Přesto není od věci po dojezdu provést ve sprchách očistu těla, abychom byli voňaví na blížící se večeři, kterou máme nachystanou na 18°° hod. Jaké jídlo se podávalo si už v tuto chvíli nepamatuji. Ale vím, že po večeři jsme se opět zašli podívat do Letního výčepu Čekyňka, jak se jim tam daří. 

Hospůdka tohoto ražení je nám velice blízká a suverénně vede v počtu návštěv na srazech Cyklobandy. Díky dvounásobnému srazu jsme ji navštívili již 4x. Poseděli jsme zde opět pěkně dlouho, tedy až do setmění. Nebo závěrečné? Mezitím v kempu pomalu dohrály poslední tóny hudby pro svatebčany, jenž si zvolili kemp pro svou oslavu. Tu slavnostně zakončili ohňostrojem a pak se rozprchli domů. Zůstali jsme tam prakticky sami, takže občasné salvy smíchu v průběhu, u Cyklobandy obvyklé večerně – noční  konverzace, nikomu nemohla vadit. Nejvíce mohla vadit nám, že ráno nebudeme dostatečně vyspalí, ale to se naštěstí neprojevilo. Po společné snídani, která opět proběhla venku před chatkou, se ač neradi, zas musíme rozloučit.

Kolem deváté, znova už se Zdeňkem roztáčíme kola. Poslední zamávání těm, kteří vyjíždí později a hurá směr Přerov. Cyklotrasou po zhruba třiceti km se dostáváme do Hranic a později k Bělotínu. Mezitím se ještě přistavujeme po vrcholek Stráže do sbírky Horobraní, jediný to přírůstek na zpáteční trase. Dál jedeme osvědčenou a v minulosti při cestách ze srazů „použitou“ trasu přes Vražné, Mankovice, Suchdol n.O. a Hladké Životice. Zde nám sílu dodává výborná polévka v Hospůdce Na Návsí, okořeněná úsměvem místní mladé hospodské. Bohužel s ročním odstupem zjištěno, že už tahle hospůdka není v provozu. No, třeba, až přístě pojedeme kolem, tak zas bude. Posilněni hravě zdoláváme i zbytek trasy do Svinova, kde se Zdeňkem loučím a zbytek cesty do Havířova již jedu vlakem.

28. sraz Cyklobandy Vratimov 2019' Penzion Anet 30.8. - 1.9. 2019

Fotogalerie: 

Video z trasy:

Uspořádat sraz ve Vratimově byla primárně Zdeňkova myšlenka, vlastně vše důležité ohledně srazu zařizoval Zdeněk. Já mu vypomohl snad jedině v tom, že jsme v přípravě spolu větší část trasy projeli. Od projetí celé nás odradila bouřka, které jsme stejně až tak moc neunikli. Ale než odešla, tak jsme alespoň poseděli ve Zdeňkově „dvorní“ hospůdce u jeho baráku a u piva probrali pár detailů z přípravy srazu. Tak jsem se třeba dověděl, že Hrazda zajistí dřevo a lavičky do altánku. Což se moc hodilo z důvodu opékání párků, které pro změnu zajistí Zdeněk. 

Nezbývá než se těšit, až nastane den „D“. No, musím říct, že tento sraz pro mne začal trošku mimořádně.  Z domova to do Vratimova mám opravdu jen kousek. A je možné, že bych byl nesvůj, že nejedu na sraz alespoň část trasy vlakem, jako obvykle. Z tohoto „trauma“ mne vytrhl návrh Jaryka, že bychom si mohli dát předsrazový výjezd na Lysou horu. Slovo dalo slovo a v pátek ráno vyjíždíme od místa ubytování, penzionu Anet, dokonce ve čtveřici. Lysou krom mne chce vidět také Milan Schindler. Jako čtvrtý jede Zdeněk, s tím, že se v Krásné, u odbočky Lysou, od nás na dvě – tři hodinky odpojí. Vyjede si „jen“ na nedaleké Visalaje a připojí se k nám po našem sjezdu z Lysé na druhé straně hřebenu. My ve trojku zdoláváme Lysou a vzpomínáme s Jarykem, jak jsme si tady v r. 2012 udělali výjezd v rámci srazu v Těrlicku. Na Lysé se zdržujeme tak akorát na vypití jednoho pivka a pádíme dolů k přehradě Ostravici, kde už nás čeká Zdeněk. Místo setkání zvané Ústí, je jedním z nejhezčích výhledů na přehradu. Společně se pak klikatou cestou nahoru dolů se po cca 3,5, km dostáváme ke hrázi. Zde si krátce užíváme pěkného výhledu ze svahu přímo na sympatické vodní dílo i na hory v pozadí. 

27.sraz Cyklobandy Litomyšl 2019', Autokemp Primátor 10. - 12.5. 2019

Fotogalerie:

Video z trasy: 

Po tom, co jsme loni na srazu projeli na kolech kousíček Jižní Moravy, letos nás přivítala oblast typově úplně jiná. Namísto vínečka se zde rodí spíše brambory a kopečky zde mají krapet vyšší. Organizátoři srazu, jakožto Danka s Pepou už vědí, že vysoké kopce nám někdy nedělají dobře a pro jistotu do trasy srazu vybrali ty menší. Ovšem ti, kteří přijeli na kolech z některého z rychlíkových nádraží na trati č. 270, dostali kopcový nášup už cestou na sraz od nádraží. A samozřejmě to samé při návratu ze srazu. 

Do Litomyšle se prostě musí přes kopce, alespoň v našem případě, či případě Míly s Hankou. Náš případ byl o tom, že jsme si přidali cestou nejen kopečky, ale i km. Takto nerozumní se ukázali Zdeněk s Krtkem, Milan a Yvett a Petrem. Z vlaku vystupujeme až v Pardubicích a i když předpověď počasí není na cykloturistiku zrovna příznivá, našemu odhodlání zdolat cca 80 km nic nestojí v cestě. Tedy zdánlivě.

25.sraz Cyklobandy Čekyně u Přerova, Dětský tábor 18. - 20.5. 2018

Fotogalerie:

Video z trasy:

Na posledním srazu v létě 2017 v Těchoníně se k naší cyklo družině přidaly dvě nové tváře. Jiřka a Míla. Stává se, že občas někdo nový mezí nás zavítá, odjede sraz a pak už se neukáže. To ale nebyl případ těchto dvou. Jiřka sraz s námi odjela a přijela i na ten další do Čekyně. A Míla? Ta ten další rovnou pořádala. O tom, jak se ji to povedlo, se dozvíme níže. Obvykle na tomto místě popisuji nejdříve průběh přesunu z bydliště do místa srazu a ani teď nečiním výjimku. V Ostravě – Svinově se nejdříve setkávám se Zdeňkem. Než přijede další člen do party Asterix, tak ještě stíháme najít jednu kešku a pak už všichni společně jedeme vlakem do Přerova s příjezdem 9.25. Ze zdejšího nádraží to máme do kempu jen cca 8 km, celý den před námi, tak vyrážíme na kolečko po okolí Přerova. Ne jen tak nazdař Bůh, máme vyhlídnutou, asi 80 km dlouhou  trasu přes Pivín, který je zhruba v polovině.Cestou se zastavujeme na krásném soutoku Bečvy s Moravou, svačinku odbýváme na náměstí v Kojetíně a konečně kolem oběda kroužíme „náměstíčkem“ v Pivíně. Není nám však dopřáno uhasit žízeň pivkem, hospoda zde v tuto chvíli nemají v provozu žádnou. Jeden místní chlapík nás posílá do 2 km vzdálené Skalky. Což je řešení, ale náš hlavní záměr dát si v Pivíně pivo, by se jaksi minul účinkem.

 26.sraz Cyklobandy Dolní Věstonice, kemp U Langrů - 14. - 16.9. 2018

 Fotogalerie:

 Video z trasy: 

 

Již delší čas se na Cyklobandě lehce  nadhazovalo téma „BURČÁK“. Myšleno tak, že po dvou běžných srazech v průběhu roku, ještě společně krátce poctíme svou návštěvou i vinné sklípky na Jižní Moravě. Nakonec se z „posezónního“ povyražení vyklubal zcela regulérní sraz v Dolních Věstonicích. Akorát jsme tradiční termín v srpnu zaměnili za záři, abychom se více trefili do aktuální sezóny burčáku. Příjemné i ty méně příjemné starosti se zařizováním „věcí“ kolem pořádání srazu jsme svěřili Jarykovi. S burčákem má z dřívějška nějaké zkušenosti a navíc může sázet na zdejší kontakty ohledně ubytování, tak proč toho nevyužít. Jaryk tedy včas zařídil vše potřebné a můžem vyrazit.

Ovšem předpověď počasí na období srazu byla pro cykloturistiku hodně pesimistická. Rosničky v TV každý den nabízely jinou variantu. Od té horší po ještě horší, až ve finále na sobotu odněkud zázračně vyhrabaly odhad, že se v sobotu a někde i neděli, sem tam může někde ukázat i sluníčko. S tímto krásným a nadějným slibem se Zdeněk, Asterix a já soukáme v Ostravě,Svinově do rychlíku směr Brno.