čtvrtek 16. ledna 2020


27.sraz Cyklobandy Litomyšl 2019', Autokemp Primátor 10. - 12.5. 2019

Fotogalerie:


Video z trasy: 

Po tom, co jsme loni na srazu projeli na kolech kousíček Jižní Moravy, letos nás přivítala oblast typově úplně jiná. Namísto vínečka se zde rodí spíše brambory a kopečky zde mají krapet vyšší. Organizátoři srazu, jakožto Danka s Pepou už vědí, že vysoké kopce nám někdy nedělají dobře a pro jistotu do trasy srazu vybrali ty menší. Ovšem ti, kteří přijeli na kolech z některého z rychlíkových nádraží na trati č. 270, dostali kopcový nášup už cestou na sraz od nádraží. A samozřejmě to samé při návratu ze srazu. 
Do Litomyšle se prostě musí přes kopce, alespoň v našem případě, či případě Míly s Hankou. Náš případ byl o tom, že jsme si přidali cestou nejen kopečky, ale i km. Takto nerozumní se ukázali Zdeněk s Krtkem, Milan a Yvett a Petrem. Z vlaku vystupujeme až v Pardubicích a i když předpověď počasí není na cykloturistiku zrovna příznivá, našemu odhodlání zdolat cca 80 km nic nestojí v cestě. Tedy zdánlivě.

V Pardubicích nám občas ještě svítí sluníčko a tak neváháme s návštěvou místního krásného zámku. Musí nám stačit to, co uvidíme z nádvoří, na interiéry dnes čas nezbyl. Posléze kolem řeky Labe po parádní cyklostezce míříme k další místní historické dominantě, k hradu Kunětická hora. Jen co jsme k hradu odbočili od řeky, tak se na nás spustila solidní přeháňka. Prostě voda jako voda. Zásoba vody na nebesích vydržela přesně až do pomyslné brány hradu. Pro prohlídku hradu z nádvoří máme dokonce občas k mání i sluníčko, ale jenom občas. Od hradu nám cesta ubíhá příjemně, jakoby z kopce, prakticky až do Sezemic či Chotče. Ani se nechce věřit, že stále slaboučko nabíráme nadmořskou výšku. V Chotči už raději děláme pauzu na oběd, naše žaludky si o to přímo řekly. Rebelie v bříšku nastala v pravý čas, místní Obecní hospoda byla pro naše potřeby přímo akurátní. Velice dobře jsme se tam najedli a to za úplně zanedbatelný peníz. Vřele každému doporučujeme.  

Čas se mezitím nenápadně posunul o kus dále, běží už skoro druhá celá po poledni a do cíle daleko předaleko. A my si navzdory tomu děláme další, skoro hodinovou přestávku u Zdeňkových známých. Byla to krásná pauza a velice milé setkání s paní a její dcerou, které to nemají v životě jednoduché a přesto by se rozdali. Z prima pocity se posléze loučíme a nasedáme na kola, abychom odkroutili zbývajících cca 50 km do Litomyšle, tentokrát už bez větší pauzy. První další městečko na trase – Holice, byť hezké, jen celkem rychle projíždíme. Stejně jako následně i Choceň. Za občasného doprovodu sluníčka absolvujeme  nesčetný počet výjezdů nahoru dolů  moc hezkou krajinou až těsně před 18.hodinou přijíždíme do litomyšlského kempu se zajímavým názvem Primátor. 

Radost z konečně zdolané trasy, kterou jsme si dobrovolně prodloužili o víc než 50 km se rychle mísí s radostí ze setkání se zbytkem už dříve dorazivších cyklobanditů. Naše vítání vypadá, jako bychom se neviděli snad 10 let. A tak to má být. Po vítačce a krátkém posezení u skvělých Dančiných koláčků si naše unavená pětice ještě dopřává sprchu a přemísťujeme se z kempu na večeři do nedaleké restaurace Na Výsluní. Večer je pak zakončen společným posezením, proloženým kupou srandování, které se odbývá klasicky na „Pětce“.

  Málokdy máme k dispozici tak veliké vnitřní prostory chatky, pohodlně jsme se sem vešli všichni a ještě i čtyři kola. Sobotní ráno máme možnost poznat, jak moc odvážné byly ty včerejší předpovědi počasí, které slibovaly, že i můžou být příznivé pro naše cykloputování. Ten, kdo věřil, že nás vzbudí sluníčko, se sluníčka opravdu dočkal. Využíváme nečekané přízně nebes a už v 9. hodin jsme všichni připraveni vyrazit na trasu. Po Jiráskově cestě opouštíme Litomyšl a přes Strakov míříme do Kozlova k rozhledně Kozlovský kopec (601m n.m.) Rozhledna to je opravdu parádní a mnoho z nás si vyzkoušelo, jaké je to stát na její vyhlídkové plošině. Jsme velice potěšení krásnými výhledy za sice trošku chladnějšího, ale pěkného počasí. Dokonce nám čas zbyl i na příjemné posezení u pivka v restauraci u rozhledny, zvané Chata Maxe Švabinského.  Dobře by se sedělo, ale ještě jsme skoro nic neujeli, je třeba jet dál. 
 
Ono se lehce řekne jet dál, ale to bychom museli najít nenápadnou odbočku k pravěké osadě Křivolík, jakožto další z cílů trasy. Co nešlo hned, povedlo se na druhý pokus, chodníčkem po modré TZ se přes lesík dostáváme k osadě. Díky nadšencům, kteří osadu vybudovali dle archeologických představ, vidíme, jak to v daném čase mohlo asi vypadat. Po malém sklouznutí do dávné historie „kloužeme“ dál z kopce až k nádraží v České Třebové. Na vlak se ale ještě nechystáme, jenom projedeme kolem a míříme do Semanína. 

V danou chvíli si těžko lze uvědomit, že jsme vlastně kousíček od rozhledny na Kozlovském kopci. Rozhledna přes les není vidět ani teď a ani později, když jsme od ní ještě dál, v části zvané Nový Rybník. Zde chvíli trvá, než se rozhodneme jak dál, hlavně z důvodu, že lze očekávat blížící se přeháňku a také už se notně hlásí o slovo pomyslná pauza na oběd. Vybrané pokračování trasy nás ovšem „tahá“ hodně do kopce ke kótě tzv . Psí kuchyně (526m n.m.) a pak ještě kousíček výše, téměř až k Jiráskově cestě (604m n.m.), tedy jen pár metrů od míst, kde jsme projížděli nejvyšší kótu ráno. Před přeháňkou, která snad ani pořádně nenastala, se ukrýváme v Restauraci na Rychtě v Janově. Skvělý, pozdější oběd byl posléze „opepřen“ ještě skvělou vyhlídkou na prima pokračování cyklovýletu. Sluníčko se nám totiž už dobré tři hodinky neukázalo a najednou hleďme se, jak se na nás usmívá.

Svět je rázem o mnoho hezčí a stejně hezká je polní cestička, jenž se line do dálky kolem dvou větrných elektráren. Cestička nás vede  do vesničky Čistá a už z dálky vidíme, jak se nad ní vyjímá místní kostel. Pohled na něj z polí mezi žlutou řepkou vypadá velice idylicky.  Idylicky rovněž vyzněl i náš příjezd do kempu, kam jsme se dostali přes obec s libozvučným názvem Benátky. Náš kemp byl v té době zalitý pomalu už podvečerním sluníčkem a nám v tu chvíli bylo vlastně líto, že dnešní trasu už máme za sebou. 

Srazový „program“ nám dojezdem ale naštěstí nekončí. Abychom ale při něm cítili dobře, prosvištíme sprchama, kdo má navlékne na sebe cyklobandí  triko a hurá do města Litomyšle. No a ještě před odchodem z kempu do města dáváme samozřejmě společné foto, to kdyby se někdo z nás ztratil.  V Litomyšli to snad ani nelze, ale co kdyby se někdo zapomněl při obdivování některé z nepřeberného množství historických budov kolem Smetanova náměstí.  Vrcholem prohlídky historického centra města byla procházka zámeckým nádvořím k nádhernému litomyšlskému zámku a taktéž chvíle, kdy nám Hanka zahrála na klavír u vstupu do zámku. Toulali bychom se zde rádi ještě dlouho, ale musíme si na chvíli „dát pauzu“. Čeká nás totiž posezení s večeří v nedaleké Restauraci Veselka, která je současně i minipivovarem. U ochutnávky jeho produktů a chutné večeře čas rychle ubývá, s pocitem prima stráveného času se loučíme cca po dvou hodinách.

Byť je už venku solidní tma, nám se ještě na „kutě“ moc nechce. Cestu do kempu si jaksepatří prodlužujeme kolem zámku, který je v tomto čase efektně nasvícený. A nejen zámek, ale i další přilehlé prostory a uličky. Na srazech je to vlastně poprvé, co jsme podnikli takovou večerní „exkurzi“na zámek. Není div, že to v nás zanechalo hodně příjemný zážitek, hodný zopakování. V kempu, na chatce č. 5, bylo o čem vyprávět. A nejenom o zážitcích z posledních hodin, bylo toho hodně a na spaní přichází řada až po půlnoci. 

Někdy v tom čase se rozpršelo a pršelo až do rána. Kdyby jen do rána, ale nepřestalo ani do „klíčové“ deváté hodiny. Tento čas byl nejzazší pro Yvett, Asterixe, Zdeňka a mne a to kvůli objednaným místenkám pro kola ve vlaku. Míla s Hankou pojedou taky vlakem, ty ale vyrazí na pozdější spoj. Dnes tudíž nepojedeme 60 – 90 km jako obvykle, ale jenom těch nejnutnějších cca 14 km na nádraží do České Třebové. Nedá se nic dělat, navlékáme na sebe cokoli jen trochu nepromokavého a vydáváme se všanc dešti. Už dávno jsme nevítali nádraží v České Třebové tak rádi, jako dnes. 

Každý z nás byl jinak mokrý, dle použitého protidešťového oblečení. Ale každý byl ve finále rád za možnost být v suchu a jakž takž v teple. Nebylo až tak zle, když nás ani humor neopustil, zejména pasáž, když Péťa kupoval společné jízdenky, tak ta určitě vejde do cyklobandích dějin. Na cestu domů máme ve vlaku společné „kupé“, takže  paráda. Bylo veselo a cesta nám utekla jak nic. Akorát, že už v kolonce propršeného návratu domů po dvaceti dvou srazech, kterých jsem byl účasten, není nula, ale jednička.

Žádné komentáře:

Okomentovat