Krtkovy stránky

 29. Sraz Cyklobandy 11.-13.září  2020 Čekyně u Přerova, Dětský tábor

 Fotogalerie:

 

Jedna z mnoha milých vzpomínek na naši Áju.

Sraz v Čekyni měli na starosi Míla a Hanka

Málokterý z předešlých srazů dostal do vínku tak pohnutý osud jako právě tento v Čekyni.  Rok 2020 se nezačal pro Cyklobandu vůbec vyvíjet dobrým směrem. Dne 5. března nás nečekaně navždy opustila všemi milovaná Ája. Narůstající pandemie nám ani nedovolila všem se z ní rozloučit tak, jak by se normálně slušelo. 

 

Každé setkání s Cyklobandou, nebo s někým z Cyklobandy nad běžný rámec srazů vždy potěší, ale to u krematoria v Šumperku, kde se konal smuteční obřad, bylo velice, velice smutné. Je nesmírně těžké připustit si myšlenky, že už není mezi námi. Že už je tak brzy v cyklistickém nebi a že už nás nikdy na srazech neobdaří svým milým úsměvem. Jedno je jisté, vzpomínky na Áju nám zůstanou pořád živé a rádi si ji budeme připomínat na mnoha fotkách ze chvil, kdy s námi byla. Nejen z tohoto důvodu byl nadcházející sraz tak nějak jiný, než jsme měli dosud zažité. Jeho pořadatelky Míla a Hanka neměli vůbec jisté, zda vůbec bude možno uspořádat sraz, zejména kvůli různým omezením, zavedeným k potlačení pandemie.  Již tak sešlo z původně plánovaného termínu v květnu, i ten náhradní v září jsme stihli jen tak tak. 

 

Pár dnů po srazu v září došlo ke stopnutí ubytovacích služeb a jiným opatřením, které by sraz zredukovali na pouhou společnou vyjížďku a nic více.  Kvůli komplikacím s ubytováním Míla s Hankou „vyměnily“ plánované  jarní na farmě Žlutava za podzimní v Dětském táboře Čekyně, kde jsme již ubytování byli v roce 2018. Tehdy se ubytování osvědčilo, tak proč jej nezkusit znova. Tím spíše, že letos zůstalo, jako jedno z mála podobných zařízení v posezonním provozu.

 

Sraz v Čekyni byl jiný i z další stránky. Tedy hlavně pro mne a Zdeňka. Už léta na srazy spolu jezdíme vlakem a pak něco po vlastní ose, to se nezměnilo. Trasu od vlaku k místu ubytování jsme vždy volili co nejvíc po rovině, s předpokladem spolknout pěknou řádku kilometrů. To vše nejlépe kvalitních, maximálně po prašných cestách. Občas se zastavit někde na pivko, na jídlo, vyhledat nějakou kešku. 

Letos díky Horobraní, kde je cíl zdolávání vrcholků nejrůznějších nadmořských výšek, volíme trasu sice 3x kratší, ale zato po kopcích. Někde cesty vedou jen náznakem, kola obložené plnými brašnami nevadí a to ani když je tlačíme do kopce. Někde se nedá ani tlačit a tak je necháme na vhodném místě a nějakou stovku metrů k vrcholku jdeme bez nich. Že přijde takový zlom s Horobraním, to bychom Zdeněk ani já ještě nedávno nepřipustili ani náhodou. Nyní je to realita. Po vystoupení  z vlaku v Hranicích na Moravě nejdříve zamíříme k technické památce Hranický viadukt, na který konečně došlo po létech ježdění tímto krajem. Poté ještě „zobneme“ jednu kešku na hranickém náměstí a už vyhlížíme most přes řeku Bečvu. Tu nacházíme v ranní náladě, to je klidnou, zalitou sluníčkem. Nás pomaličku začíná „zalívat“ vlastní pot, jak stoupáme nahoru k Polomné a dál. Zdoláváme mnoho vrcholků kolem červené turistické značky, následně i kolem cyklotrasy 6035. Je to samé nahoru dolů, ale nás to pořád baví.  

 Asi ve dvě hoďky po poledni  zkoušíme nalézt v Přerově restauraci, kde bychom pojedli a kde by nevadila kola. To nám nabízí Divadelní klub Véčko, což rádi akceptujeme a nelitujeme, neboť i jídlo bylo moc fajn. Poté vyhledáme cyklotrasu č. 5, abychom se dostali z města na Čekyňský kopec. Zde máme další suvenýr do sbírky Horobraní. Nyní by stačilo jen sjet dolů z kopce a byli bychom na místě. My ale ne, bereme to oklikou přes další kopečky u Žernavy či Žalkova, takže do kempu přijíždíme až kolem 16. hodiny. Stylově, zrovna máme na kontě 16 kopečků, mé i Zdeňkovo dosavadní maximum. Že jsme přijeli  do kempu málem jako poslední, je nasnadě. Alespoň na vítačku máme všechny pohromadě. 

 

Nejbližší hodiny po příjezdu na kterýkoli sraz bývaljí hodně intenzivní, co se týče sdělování dojmů, novinek je spousta, je co si říct. Utrum nám nedělá ani večeře, dnes tak trošku  vyjímečná. Tento den se v kempu vaří jenom pro nás, tak jsme to kuchařce ulehčili alespoň tím, že naše objednávka je zbrusu jednotná. I tak je to zázrak, že při počtu tolika lidí se mezi námi nenajde nikdo, kdo by nemohl to nebo tamto. 

Večeříme společně v chatce, která supluje větší jídelnu kousek opodál. Ruku na srdce, záležitost, kdy nám něžnější část Cyklobandy servírovala na talíře připravené jídlo, ta se jen tak nezapomene. Kdy jindy se tohle zažije. Po chutné večeři nastal čas odskočit si „na jedno“ do nedaleké restaurace Letní výčep Čekyňka, kde jsme se správně naladili na pozdější oslavu Zdeňkovy šedesátky. Tou dobou už asi dvě hodiny naši „komunitu“ dočasně rozšířily dvě dcery od Hanky a samozřejmě se rády připojily ke gratulantům. Asi jim s námi bylo dobře, když zůstaly až do pozdních hodin.

V sobotu ráno vstáváme sice o trochu později než sluníčko nad námi, ale přesto včas, abychom nezmeškali plánovaný výjezd kolem deváté. Než se tak ovšem stane, užíváme si „obřad“ opravdu společné snídaně. Před  „stravovací“ chatu jsme si na sluníčko vynesli stoly a snídali jako „rodina“.  Hezky působilo také to, když kdekdo nabízel kdekomu něco ze svého, ať ochutná. Prostě fajn zažít.

Dostatečně posilněni opouštíme základnu směr Lhotka, Žeravice a Rokytnice. V obci Rokytnice nastává první delší zastavení, byť máme za sebou jen cca 7 km. Bydlí zde dcera od Míly se zetěm, který se věnuje opravám a prodeji amerických historických bouráků. Bylo fajn si vlastníma rukama šáhnout na tyto americké ikony, tak známé z jejich starších filmů. 

Zeť si s jejich renovací musel dát hodně práce, ale výsledek opravdu stojí za to. Malinko jsme jej sice dohodnutou návštěvou vytrhli z pracovního nasazení, ale přesto nás ochotně provedl zázemím, patřičně pohostil výbornou slivovičkou a ještě i povyprávěl něco kolem svého velkého koníčka. Ani my nechceme ovšem zanedbat svého koníčka cykloturistiku a tak asi po 45 minutách se loučíme a pokračujeme dále. Naše další cesta vede bočními cestami v Rokytnici, přes Citov do Věrovan. Zde uprostřed obce na kopečku nacházíme sympatickou restauraci s příznačným názvem Hostinec Na Vrchu. Byť ještě není ani poledne, rozhodneme se, že se právě tady usadíme na oběd. A volíme moc dobře. Jídlo nám moc chutnalo i posezení venku je vcelku příjemné. V průběhu jídla někdo z nás dal mobilem echo Jiřce, kde nás má hledat. Jiřka jede sólo na koloběžce, nestíhala by nám a tak máme domluveno, že se případně na trase někde potkáme. Ten moment nastal za chvíli, kdy k restauraci dorazila po 4. Moravské stezce ve směru od Tovačovských rybníků. Čirou náhodou máme v plánu jet tím směrem, tak nás vede, trasu už zná. A je tam hezky, tak ji nebude na škodu si dát repete. Kolem těchto rybníků by se opravdu dalo jezdit pořád, je se na co dívat, je zde klid a kupodivu máme klid i od komárů.

Hezky je i na zámku Tovačov, kam jsme po chvíli dorazili. Prohlídce venkovních prostor moc pěkného zámku věnujeme cca půlhodinku, včetně absolvování zdařilé imitace svatebního obřadu, Danka a Zdeněk by mohli vyprávět. Někdy se na srazu „spustí“ spontánní neplánovaná akce, jako tato a je pak dlouho na co vzpomínat. Obdobnou akcí s dlouhou životností je třeba „orloj“ na srazu v Karlově 2013. 

Po návštěvě zámku ale Tovačovu ale ještě nedáváme sbohem. Úplnou náhodně přistavujeme u místní Zákuskárny u Zámku Tovačov a nelitujeme. Jejich velice chutné a čerstvé zákusky, výborné kafe můžeme jej a jen chválit, navíc za velice příznivé ceny. Dobré zákusky by to chtělo zapít dobrým pivem a tak sedáme na kola s cílem přesunout se cca 4 km dál do obce Lobodice. Zde mají vyhlášenou a hojně navštěvovanou lokalitu Sportbar Baďa. Dnešní hezké počasí ovšem na stejnou myšlenku přivedlo spoustu jiných zájemců, navíc se zde koná jakási sportovně zábavná akce, takže je tu mají totálně narváno. Nedá se nic dělat, chuť na pivo si musíme vzít sebou a odvézt ji zpátky do Tovačova, do hospůdky, kterou jsme před krátkým časem míjeli na cestě do Lobodic. Hospůdka se jmenuje Pohostinství Na Nábřeží a svou nabídkou potěšila hlavně Mirka, neboť zde mají různé speciální piva. Viz Nachmelená opice. No, nějaký čas jsme zde pobyli, ale nelze sedět věčně, do Čekyně to máme skoro 20 km a odpoledne se nám pomalu ale jistě krátí.

Tovačov tedy definitivně opouštíme směrem na Troubky, těsně před obcí ale odbočujeme na Citov. Projíždíme dál Brodek u Přerova, Kokory, Žeravice, Lhotku a končíme jak jinak v Čekyni. Dnešní trasy byla opravdu nenáročná, jencca 45 km dlouhá. Přesto není od věci po dojezdu provést ve sprchách očistu těla, abychom byli voňaví na blížící se večeři, kterou máme nachystanou na 18°° hod. Jaké jídlo se podávalo si už v tuto chvíli nepamatuji. Ale vím, že po večeři jsme se opět zašli podívat do Letního výčepu Čekyňka, jak se jim tam daří. 

Hospůdka tohoto ražení je nám velice blízká a suverénně vede v počtu návštěv na srazech Cyklobandy. Díky dvounásobnému srazu jsme ji navštívili již 4x. Poseděli jsme zde opět pěkně dlouho, tedy až do setmění. Nebo závěrečné? Mezitím v kempu pomalu dohrály poslední tóny hudby pro svatebčany, jenž si zvolili kemp pro svou oslavu. Tu slavnostně zakončili ohňostrojem a pak se rozprchli domů. Zůstali jsme tam prakticky sami, takže občasné salvy smíchu v průběhu, u Cyklobandy obvyklé večerně – noční  konverzace, nikomu nemohla vadit. Nejvíce mohla vadit nám, že ráno nebudeme dostatečně vyspalí, ale to se naštěstí neprojevilo. Po společné snídani, která opět proběhla venku před chatkou, se ač neradi, zas musíme rozloučit.

Kolem deváté, znova už se Zdeňkem roztáčíme kola. Poslední zamávání těm, kteří vyjíždí později a hurá směr Přerov. Cyklotrasou po zhruba třiceti km se dostáváme do Hranic a později k Bělotínu. Mezitím se ještě přistavujeme po vrcholek Stráže do sbírky Horobraní, jediný to přírůstek na zpáteční trase. Dál jedeme osvědčenou a v minulosti při cestách ze srazů „použitou“ trasu přes Vražné, Mankovice, Suchdol n.O. a Hladké Životice. Zde nám sílu dodává výborná polévka v Hospůdce Na Návsí, okořeněná úsměvem místní mladé hospodské. Bohužel s ročním odstupem zjištěno, že už tahle hospůdka není v provozu. No, třeba, až přístě pojedeme kolem, tak zas bude. Posilněni hravě zdoláváme i zbytek trasy do Svinova, kde se Zdeňkem loučím a zbytek cesty do Havířova již jedu vlakem.