6. sraz Cyklobandy - Súlov - Manínska Tiesňava 08' 7.- 9.5. 2008
Fotogalerie: Odkaz na fotky na našem webu Cyklobandy i s původními popisky od Dáši (Dais)
První sraz Cyklobandy, který dostal té výsady, že se už uskuteční na Slovensku. Malý rozdíl proti dosavadním srazům byl v podobě drobné komplikace s výměnou peněz a s vyřízením cestovního a zdravotního pojištění. Pro mnohé z Cyklobandy to budou první cykloturistické km, ujeté na Slovensku a tak byli plni očekávání, čeho se jim dostane.
Cesta na sraz po vlastní ose (Havířov - Považská Teplá) - 7.5. 2008
Já už měl těch slovenských km za sebou pěknou řádku, ale směrem na Považskou Teplou zatím žádný. Po domluvě na webu Cyklobandy mám ale jistotu, že ji nemusím jet celou sám. Společnost mi bude dělat Zdeněk, Asterix a Hrazda. Nádraží Frýdek - Místek bylo zvoleno za místo, kde si dáme "scuka". Hodinky našeho dojezdu k nádraží máme "seřízeny" dle Asterixova příjezdu vlakem z Krnova krátce před devátou hodinou.
Na místě mne mile překvapí skutečnost, že s námi pojede ještě i Bob a manželka od Hrazdy - Markéta. Je fajn, že sebou máme i „ženský prvek“, tím spíše, že se jedná o veselou ženskou, jak jsem zjistil cestou dál. Díky Hrazdovi, jenž znal různé boční cestičky v úseku mezi Frýdkem a Ostravicí, jsme prakticky vůbec nemuseli na rušné souběžné komunikace. Poučná zkušenost hlavně pro mne, jelikož občas tudy jezdím do Beskyd na Lysou horu. I za Ostravicí si užíváme klidného prostředí na lesní silničce, vedoucí po levém břehu přehrady Šance (z našeho pohledu). Kousek před Masarykovým údolím potkáváme Radka, který nám přijel naproti z Bílé, kde na nás čekal a nějak se už nudil. Přestože už Radek měl za sebou dlouhé km díky cestě po vlastní ose z Prostějova, nedělalo mu problém zajet si další a další km navíc. Že je tohle u něj normální, jsem taky zjistil postupně časem na dalších srazech. Radek završil náš součet na konečnou sedmičku.
Společně jedeme na bývalý hraniční přechod na Slovensko Bílá – Konečná. Jelikož se nachází kousíček pod vrcholem dosti výživného stoupání, a hospoda už taky dlouho nebyla, nelze se divit velikosti naší žízně. Na hraničním přechodu se zdálo, že kvůli zavřené hospodě žíznit budeme dál. Všeho schopný Hrazda však po několika minutách zajistil jak majitele hospody, tak i čepované pivo. Situace, kterou jak jezdívám na kole sám, nemám šanci zažít.
Po zahnání žízně si užíváme dlouhého sjezdu až do Turzovky, kde za nečekaně levný peníz jsme se v Reštaurácii Smažák celkem slušně nadlábli. Příjemně posilněni se proplétáme podhůřím Javorníků a míříme k poslednímu z míst na trase s vyšší nadmořskou výškou – k sedlu Semeteš. Na vrcholu nás hřeje příjemný pocit, že kopce už máme za sebou, naopak půllitr pivča před sebou, což není vůbec špatná varianta. Po delším sjezdu si konečně užíváme i rovinky, navíc s poměrně solidárním větrem v zádech. Přicházíme na chuť slovenským vesničkám, které jsou rozesety kolem Váhu jako korálky, pravidelné zastávky si děláme kvůli foto hlavně u místních kapliček či kostelů. S blížícím podvečerem máme za sebou krásných víc než 30 km ze sedla Semeteš se závěrečnou tečkou s příjezdem do kempu v Chatové osadě Tiesňava.
Přivítání
Po proběhnutí příjemného "uvítacího" protokolu s patronem srazu Jarkem a jeho manželkou Milkou, nebere další vítání konce. Naše radostné a hlavně radostné vítání, vytáhlo z chatek dříve ubytované cyklobandity a každý z nich si rád přišel pro „uvítací pusu“ od nově příchozích. Tuším jako poslední k večeru dorazili dvě "nové tváře" Pepa s Dankou z Kopřivnice.
Původní členstvo Cyklobandy možná bylo trošku na „větvi“ z toho, kolik nás tu najednou je, ale začlenění nových účastníků srazu zvládli skvěle. Možná to bylo i díky cyklodortu od Andyho Hanky, do kterého jsme se později, už skoro jako parta starých známých s chutí pustili. Jak se ráno ukázalo, tak počet nově příchozích přesto nebyl naplněn. Jen co jsme stihli vylézt z chatek a roztáhnout oči po ranním budíčku, spočinul nám zrak na další nové dvojici Áji s Mirkem. čekajících před chatkami. Ani o tomto páru jsme netušili, že přijede. Jak nám později oba sdělili, byli velice příjemně překvapeni naším milým přijetím, což rázem odbouralo jejich obavy z neznámého. Jen se potvrdila stará známá pravda, že cykloturisti mají obecně k sobě blízko.
1. den srazu: Manínska tiesňava, Súlovské skaly - 8. 5.2008
Dnešní ráno tak začalo vlastně ve stejné seznamovací „tónině“ jako končil včerejší večer. Nálada moc fajn, k tomu nám od rána svítilo sluníčko, chybělo jen jediné – vyrazit na kola. Bez snídaně by nám to ale moc dobře nešlapalo a tak si v místní restauraci dáváme společnou v rámci polopenze. Po jejím konci již někteří vědí, že budou muset cestou navštívit nejbližší obchod, aby se zasytili opravdu dosyta. Kolem půl desáté vyjíždíme od kempu Manín směrem nahoru k tzv. Manínskej tiesňave.
Ani ne půl km od kempu se nám nabízí moc pěkná scenérie. Vjíždíme mezi vysoké a hlavně krásně rozeklané skalní bloky. Ty zde dost těsně svírají místní silničku a moc místa nezbylo ani pro Manínsky potok. Celé to navzájem tvoří opravdu hezké prostředí, je jasné, že fotíme ostošest. Úsek přes atraktivní Tiesňavu není nějak dlouhý, po ujetí či spíše procházce vedle kola v délce cca 1 km jej máme za sebou. Ale i pak je stále co fotit a kam se koukat. Avšak i naše pestrobarevná skupina třiadvaceti cykloturistů poutala jistou pozornost mezi místními v průběhu průjezdu ospalými vesničkami. Nešlo si nevšimnout, jak zejména ti starší na chvíli přerušili práci na zahradě či klábosení se sousedy a jejich zrak patřil chvíli jenom nám, než jsme se ztratili za nejbližší zatáčkou. Mám za to, že ale stejně největší pozornost poutaly dva vůzky s malými ratolestmi od havířováků s českou vlaječkou na stožárku. „Pozrite, bábätko vo vozíku“ – ladná věta která tam zazněla, se mi dosud mile připomíná, když se v myšlenkách vrátím k tomuto srazu.
Dovolím si na chvíli cyklovozíky opustit, neboť trasa dnešního dne byla vytvořena ve dvou variantách. Pro přesun po terénu a kopcích, kam se s vozíky nedalo jet a pohodlnější po klidných silničkách právě pro vozíky a také pro ty, kteří se na zdolávání kopců necítí. Já se nějak přimotal k těm, co sem tam kopec můžou. Před námi leží pohoří Strážovské vrchy a my se mezi ně vydáváme kousek za obcí Záskalie (Kostolec).
Díky nastoupaným metrům na silnici ani nemusíme šlapat hodně nahoru a i tak se nám po chvíli otvírají parádní výhledy na široké okolí. Následujeme červenou TZ, která nás chvilku silnicí, chvilku terénem vede k další krásné lokalitě - souvislému pásu skal s názvem „Súlovské skaly. Toto skalní město totiž nevzbuzuje odiv jen mezi horolezci, ale i obyčejný turista nebo kolař rád spočine okem na vysokých oblých kamenných tvarech, rozesetých po obou stranách silnice. Nadšení z prožitku nám později malinko kazí dlouhá pauza na jídlo v místní restauraci a taky do šedých mraků se halící obloha. Vypadá to na bouřku a jak je známo skály přitahují blesky a tyhle skály kolem jsou tuze vysoké. Raději volíme taktiku úprku, obdivování přírodních krás si necháme za jiných příhodnějších podmínek. Naštěstí máme docela slušně nastoupáno, takže nás čeká poměrně slušný sjezd do obce Jablonové a později Predmier. Když ne bouřky, tak přeháňky jsme se stejně ale dočkali možná 10 km před kempem. Samotný dojezd už byl opět za asistence sluníčka. Večer u ohniště nastal čas dalšího stmelování kolektivu a jako spouštěcí impuls byl významný den Jarka a jeho Milky. Není divu, že se šlo spát až kolem půlnoci.
2. den - Štiavnickou a Petrovickou dolinou - 9. 5. 2008
Pohled na ranní oblohu vypadal skoro stejně jako včera, opět hezky svítilo sluníčko. Dnes už k nám nikdo nový nepřibyl, zato nějak rychle na obloze přibyly mraky. Ale to až později, po ujetí solidní části km. Dnešní trasa nás zavede na druhou stranu řeky Váh, do pohoří Javorníky. Dostaneme se až nedaleko vrcholu Velkého Javorníka (1071 m). Naše nejvyšší meta však bude krapet nižší – „jen“ kolem 850m n.m. Hlavní část trasy je vedena po téměř okružní cyklotrase 2423. Ta začíná jižně od Bytče, nedaleko obce Hvozdnica a končí právě v Bytči.
První "občerstvovačka" v obci Štiavník je tak trošku neplánovaná, ale asi nadlouho zůstane v naší paměti. Tady jsme konečně poznali něco z původní slovenské „tvorby“ a kde jinde než v místní „krčme“. Při nedlouhém stání v narůstající frontě u pultu bylo milé pozorovat, jak jsme svou návštěvou potěšili " krčmárku". Tolik zákazníků již dlouho neměla. A zákazníků ne ledajakých, ale takových, co jezdí na „pivo“. Jak zaslechla pořád se zvyšující počet piv z naší objednávky, rychle zapojila do čepování i kolegyni, aby nikdo nemusel dlouho čekat. Je vidět, že navzdory mladému věku si už umí své hosty vážit. Tahle "krčma" byla však zajímavá i z jiného důvodu. Hlavně pro ty, kteří navštívili její WC. Kombinaci dámy - páni pro jedno WC, jenž se naskytla k vidění, ještě dlouho vyvolávala úsměv i údiv na našich tvářích. Ale místním to tady asi dobře takto funguje, možná tady ženy ani do hospody nechodí, tak proč mít záchody dva, když stačí jeden.
Už od překlenutí Váhu nám cesta mírně stoupá. Po rozcestí Ráztoka to máme kolem 16 km a nastoupáno zhruba 400 výškových metrů. V závěru stoupání nad dolinou kolem Štiavnického potoka musí většina z nás ze sedla, s výjimkou Boba. Ten dojíždí nahoru v sedle kola a ještě nám stihl pro obveselení předvést vítězné gesto se slavní hláškou: "Já su tak šťastnej". Velký obdiv za zdolání stoupání si ale zaslouží i ženská část a také "tahači" dětských přívěsů Honza a Regec. Museli hodně zabrat do kopce a ani cestou dolů si moc neodpočinuli.
Museli jet pozorně, aby náhodou nepřevrátili svůj vzácný náklad, případně aby nevlétli do nějaké větší díry. To by jim jejich dětští pasažéři asi neodpustili. Ale vzhledem k tomu, že po zdolání hřebenové části trasy a předlouhém sjezdu do Bytče byli obě děti vysmáté, což je jasná známka toho, že se jim jízda tuze líbila. V Bytči jsme kolem třetí odpoledne a je nejvyšší čas dát si něco na zub. Vybíráme si zámeckou restaurace Na Palatíne. Organizátor trasy Jarek dal personálu předem vědět o našem příjezdu, takže se na jídlo a pivo nemusí dlouho čekat. Cyklobandité jsou s výletem i obědem spokojeni, jen já mám najednou trochu rozpolcený pocit. Rád bych ještě poseděl, ale musím spěchat na vlak do Žiliny, takže tímto posezením pro mne sraz bohužel končí. Ostatní ještě pokračují až do neděle. Těžko se mi loučí, ale nelze jinak. Bylo nám spolu fajn, ale taky někdy příště může být ještě lépe.
Fotogalerie: Odkaz na fotky na našem webu Cyklobandy i s původními popisky od Dáši (Dais)
První sraz Cyklobandy, který dostal té výsady, že se už uskuteční na Slovensku. Malý rozdíl proti dosavadním srazům byl v podobě drobné komplikace s výměnou peněz a s vyřízením cestovního a zdravotního pojištění. Pro mnohé z Cyklobandy to budou první cykloturistické km, ujeté na Slovensku a tak byli plni očekávání, čeho se jim dostane.
Cesta na sraz po vlastní ose (Havířov - Považská Teplá) - 7.5. 2008
Já už měl těch slovenských km za sebou pěknou řádku, ale směrem na Považskou Teplou zatím žádný. Po domluvě na webu Cyklobandy mám ale jistotu, že ji nemusím jet celou sám. Společnost mi bude dělat Zdeněk, Asterix a Hrazda. Nádraží Frýdek - Místek bylo zvoleno za místo, kde si dáme "scuka". Hodinky našeho dojezdu k nádraží máme "seřízeny" dle Asterixova příjezdu vlakem z Krnova krátce před devátou hodinou. Na místě mne mile překvapí skutečnost, že s námi pojede ještě i Bob a manželka od Hrazdy - Markéta. Je fajn, že sebou máme i „ženský prvek“, tím spíše, že se jedná o veselou ženskou, jak jsem zjistil cestou dál. Díky Hrazdovi, jenž znal různé boční cestičky v úseku mezi Frýdkem a Ostravicí, jsme prakticky vůbec nemuseli na rušné souběžné komunikace. Poučná zkušenost hlavně pro mne, jelikož občas tudy jezdím do Beskyd na Lysou horu. I za Ostravicí si užíváme klidného prostředí na lesní silničce, vedoucí po levém břehu přehrady Šance (z našeho pohledu). Kousek před Masarykovým údolím potkáváme Radka, který nám přijel naproti z Bílé, kde na nás čekal a nějak se už nudil. Přestože už Radek měl za sebou dlouhé km díky cestě po vlastní ose z Prostějova, nedělalo mu problém zajet si další a další km navíc. Že je tohle u něj normální, jsem taky zjistil postupně časem na dalších srazech. Radek završil náš součet na konečnou sedmičku.
Po zahnání žízně si užíváme dlouhého sjezdu až do Turzovky, kde za nečekaně levný peníz jsme se v Reštaurácii Smažák celkem slušně nadlábli. Příjemně posilněni se proplétáme podhůřím Javorníků a míříme k poslednímu z míst na trase s vyšší nadmořskou výškou – k sedlu Semeteš. Na vrcholu nás hřeje příjemný pocit, že kopce už máme za sebou, naopak půllitr pivča před sebou, což není vůbec špatná varianta. Po delším sjezdu si konečně užíváme i rovinky, navíc s poměrně solidárním větrem v zádech. Přicházíme na chuť slovenským vesničkám, které jsou rozesety kolem Váhu jako korálky, pravidelné zastávky si děláme kvůli foto hlavně u místních kapliček či kostelů. S blížícím podvečerem máme za sebou krásných víc než 30 km ze sedla Semeteš se závěrečnou tečkou s příjezdem do kempu v Chatové osadě Tiesňava.
Přivítání
Původní členstvo Cyklobandy možná bylo trošku na „větvi“ z toho, kolik nás tu najednou je, ale začlenění nových účastníků srazu zvládli skvěle. Možná to bylo i díky cyklodortu od Andyho Hanky, do kterého jsme se později, už skoro jako parta starých známých s chutí pustili. Jak se ráno ukázalo, tak počet nově příchozích přesto nebyl naplněn. Jen co jsme stihli vylézt z chatek a roztáhnout oči po ranním budíčku, spočinul nám zrak na další nové dvojici Áji s Mirkem. čekajících před chatkami. Ani o tomto páru jsme netušili, že přijede. Jak nám později oba sdělili, byli velice příjemně překvapeni naším milým přijetím, což rázem odbouralo jejich obavy z neznámého. Jen se potvrdila stará známá pravda, že cykloturisti mají obecně k sobě blízko.
1. den srazu: Manínska tiesňava, Súlovské skaly - 8. 5.2008
Ani ne půl km od kempu se nám nabízí moc pěkná scenérie. Vjíždíme mezi vysoké a hlavně krásně rozeklané skalní bloky. Ty zde dost těsně svírají místní silničku a moc místa nezbylo ani pro Manínsky potok. Celé to navzájem tvoří opravdu hezké prostředí, je jasné, že fotíme ostošest. Úsek přes atraktivní Tiesňavu není nějak dlouhý, po ujetí či spíše procházce vedle kola v délce cca 1 km jej máme za sebou. Ale i pak je stále co fotit a kam se koukat. Avšak i naše pestrobarevná skupina třiadvaceti cykloturistů poutala jistou pozornost mezi místními v průběhu průjezdu ospalými vesničkami. Nešlo si nevšimnout, jak zejména ti starší na chvíli přerušili práci na zahradě či klábosení se sousedy a jejich zrak patřil chvíli jenom nám, než jsme se ztratili za nejbližší zatáčkou. Mám za to, že ale stejně největší pozornost poutaly dva vůzky s malými ratolestmi od havířováků s českou vlaječkou na stožárku. „Pozrite, bábätko vo vozíku“ – ladná věta která tam zazněla, se mi dosud mile připomíná, když se v myšlenkách vrátím k tomuto srazu.
Dovolím si na chvíli cyklovozíky opustit, neboť trasa dnešního dne byla vytvořena ve dvou variantách. Pro přesun po terénu a kopcích, kam se s vozíky nedalo jet a pohodlnější po klidných silničkách právě pro vozíky a také pro ty, kteří se na zdolávání kopců necítí. Já se nějak přimotal k těm, co sem tam kopec můžou. Před námi leží pohoří Strážovské vrchy a my se mezi ně vydáváme kousek za obcí Záskalie (Kostolec). Díky nastoupaným metrům na silnici ani nemusíme šlapat hodně nahoru a i tak se nám po chvíli otvírají parádní výhledy na široké okolí. Následujeme červenou TZ, která nás chvilku silnicí, chvilku terénem vede k další krásné lokalitě - souvislému pásu skal s názvem „Súlovské skaly. Toto skalní město totiž nevzbuzuje odiv jen mezi horolezci, ale i obyčejný turista nebo kolař rád spočine okem na vysokých oblých kamenných tvarech, rozesetých po obou stranách silnice. Nadšení z prožitku nám později malinko kazí dlouhá pauza na jídlo v místní restauraci a taky do šedých mraků se halící obloha. Vypadá to na bouřku a jak je známo skály přitahují blesky a tyhle skály kolem jsou tuze vysoké. Raději volíme taktiku úprku, obdivování přírodních krás si necháme za jiných příhodnějších podmínek. Naštěstí máme docela slušně nastoupáno, takže nás čeká poměrně slušný sjezd do obce Jablonové a později Predmier. Když ne bouřky, tak přeháňky jsme se stejně ale dočkali možná 10 km před kempem. Samotný dojezd už byl opět za asistence sluníčka. Večer u ohniště nastal čas dalšího stmelování kolektivu a jako spouštěcí impuls byl významný den Jarka a jeho Milky. Není divu, že se šlo spát až kolem půlnoci.
2. den - Štiavnickou a Petrovickou dolinou - 9. 5. 2008
První "občerstvovačka" v obci Štiavník je tak trošku neplánovaná, ale asi nadlouho zůstane v naší paměti. Tady jsme konečně poznali něco z původní slovenské „tvorby“ a kde jinde než v místní „krčme“. Při nedlouhém stání v narůstající frontě u pultu bylo milé pozorovat, jak jsme svou návštěvou potěšili " krčmárku". Tolik zákazníků již dlouho neměla. A zákazníků ne ledajakých, ale takových, co jezdí na „pivo“. Jak zaslechla pořád se zvyšující počet piv z naší objednávky, rychle zapojila do čepování i kolegyni, aby nikdo nemusel dlouho čekat. Je vidět, že navzdory mladému věku si už umí své hosty vážit. Tahle "krčma" byla však zajímavá i z jiného důvodu. Hlavně pro ty, kteří navštívili její WC. Kombinaci dámy - páni pro jedno WC, jenž se naskytla k vidění, ještě dlouho vyvolávala úsměv i údiv na našich tvářích. Ale místním to tady asi dobře takto funguje, možná tady ženy ani do hospody nechodí, tak proč mít záchody dva, když stačí jeden.
Už od překlenutí Váhu nám cesta mírně stoupá. Po rozcestí Ráztoka to máme kolem 16 km a nastoupáno zhruba 400 výškových metrů. V závěru stoupání nad dolinou kolem Štiavnického potoka musí většina z nás ze sedla, s výjimkou Boba. Ten dojíždí nahoru v sedle kola a ještě nám stihl pro obveselení předvést vítězné gesto se slavní hláškou: "Já su tak šťastnej". Velký obdiv za zdolání stoupání si ale zaslouží i ženská část a také "tahači" dětských přívěsů Honza a Regec. Museli hodně zabrat do kopce a ani cestou dolů si moc neodpočinuli. Museli jet pozorně, aby náhodou nepřevrátili svůj vzácný náklad, případně aby nevlétli do nějaké větší díry. To by jim jejich dětští pasažéři asi neodpustili. Ale vzhledem k tomu, že po zdolání hřebenové části trasy a předlouhém sjezdu do Bytče byli obě děti vysmáté, což je jasná známka toho, že se jim jízda tuze líbila. V Bytči jsme kolem třetí odpoledne a je nejvyšší čas dát si něco na zub. Vybíráme si zámeckou restaurace Na Palatíne. Organizátor trasy Jarek dal personálu předem vědět o našem příjezdu, takže se na jídlo a pivo nemusí dlouho čekat. Cyklobandité jsou s výletem i obědem spokojeni, jen já mám najednou trochu rozpolcený pocit. Rád bych ještě poseděl, ale musím spěchat na vlak do Žiliny, takže tímto posezením pro mne sraz bohužel končí. Ostatní ještě pokračují až do neděle. Těžko se mi loučí, ale nelze jinak. Bylo nám spolu fajn, ale taky někdy příště může být ještě lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat