úterý 13. října 2015

Jarní výlet na kole přes zasněžené průsmyky na Oravě a v okolí Zázrivé (SK)   30.3. 2008'

Fotogalerie

  
Pro více info klini na "DETAILS" v mapce nahoře vpravo.


Tento výlet jsem si naplánoval na neděli 30.3. 08‘. V rámci úspory času a sil, pro přiblížení do Čadce, využívám v úseku Havířov - Čadca vlakového spojení. V příjemně vyhřátém  vlaku není ani znát, že venku vládně teplota kolem 0°C. Najednou se mi ani nechce opustit vlak po příjezdu na  nádraží do Čadce (7.20). Ale co jsem chtěl, to mám, aby mi bylo i dál "teplo", budu se muset  zahřát jízdou na kole.Z Čadce vyjíždím jihovýchodním směrem do údolí kolem řeky Bystrice, resp. Bystrické doliny.

 
Tento výlet jsem si naplánoval na neděli 30.3. 08‘. V rámci úspory času a sil, pro přiblížení do Čadce, využívám v úseku Havířov - Čadca vlakového spojení. V příjemně vyhřátém  vlaku není ani znát, že venku vládně teplota kolem 0°C. Najednou se mi ani nechce opustit vlak po příjezdu na  nádraží do Čadce (7.20). Ale co jsem chtěl, to mám, aby mi bylo i dál "teplo", budu se muset  zahřát jízdou na kole.Z Čadce vyjíždím jihovýchodním směrem do údolí kolem řeky Bystrice, resp. Bystrické doliny. Cestou do ní mne cca 8 km ale provází jiný vodní tok - Kysuca, jenž protéká napříč okresem Čadca. I to asi mělo vliv na to, že zdejší kraj nese jméno dle této řeky  - Kysuce. Kysuce svou histórií platily vždy za kraj na Slovensku  jeden z nejchudších, kde byl život hodně těžký.

I proto, že je to kraj plný kopců, lesů a luk, polí na rovině, kde by se více urodilo, je zde pomálu. Podobné rysy nese i sousední oblast Orava, kam se chci také dnes na skok podívat.. Kdoví na kolik si předchozí generace měly čas uvědomit si, jak je díky těmto horám vlastně tady krásně. Mne naštěstí dnes nečeká žádná "robota na pánském" či vlastním políčku, jen budu šlapat do pedálů a kochat se kolem. Do Bystrické doliny odbočuji  na velké křižovatce s názvem "Rázcestie" v obci Krásno nad Kysucou, po silnici č. 520 projíždím přes obce Zborov nad Bystricou, Stará a Nová Bystrica a Vychylovka.

Zpočátku se "probíjím" hustou mlhou, která se zde mezi kopci dost často vyskytuje. Musím to nějak zvládnout, možná se mi mlha později "odmění", až budu někde ve vyšších nadmořských výškách a dostanu nad pásmo této "bílé peřiny". Scénérie v takové situaci bývají dosti malebné. Nakonec z těchto představ  nezbylo nic, protože někde mezi obcemi Stará a N. Bystrica jsem z mlhy "vyjel" ještě dole v údolí a ta přede mnou už byla pod "nebesy" ve formě lehkých obláčků. Na oplátku se do mně opřely paprsky sluníčka což mi pořišlo náramně vhod. 


Na konci Vychylovky (655m.n.m.), kousek před Skanzenem Múzea Kysuckej doliny odbočuji vpravo na starou, již pro běžný provoz nepoužívanou silnici přes průsmyk "Osada Demänová"(935m.n.m.) V tomto místě je údolí již hodně vklíněné mezi kolem 1000m vysoké kopce, takže díky noční mrazům je potok, tekoucí od Demänové, vyzdoben krápníky. Není divu – pověst o jedné z nejchladnějších  oblastí na Slovensku věru neklame. Léta letoucí tady padají minusové teplotní rekordy. Na polích a svazích se s každým přibývajícím výškovým metrem čím dál více proměňují  zbytky sněhu v souvislou a čím dál víc mohutnější bílou sněhovou peřinu. Zima tady ještě zdaleka neskončila a na kalendář ohled nebere. Měl jsem proto oprávněné obavy o průjezdnost průsmyku Demänová, kde předpokládám výskyt kolem půl metrů sněhu. Ale díky autu, které projelo kolem mně směrem nahoru, tyto obavy částečně opadly. Mohlo sice jet třeba jen do půli kopce, ale raději doufám, že jako "předjezdec" pojede až do sedla na Demänové a dál na Oravu, do Oravské Lesné.

 
Na sluncem zalitých úsecích byla zpočátku asfaltka "jenom" mokrá, ale ve stínu lesa ji pokrývá kluzký led. Snažím jet v úzkých kolejích, vyjetých auty v jinak souvislé ledové ploše, protože jsem zjistil, že v nich to nejméně klouže. Koleje jsou občas mokré, občas "ledové", dle toho, zda už pocítily od rána sílu sluníčka. Na dnešní výlet jsem SPD pedály na kole osadil adaptéry pro použití běžných turistických bot, kdyby bylo třeba náhle rychle šlápnout na zem při náhlém uklouznutí.  Nakonec nekontrolované pády nebyly žádné, ale ten pocit jistoty rychlé reakce  jsem měl. 

Před každým ze strmějších „ledových“ úseků raději preventivně slézám z kola dolů. Některé úseky ale mají takový sklon, že se nedají zdolat běžnou chůzi po nich.  Musím se opatrně dostat úplně až na okraj silničky do sněhu, protože jinak bych klouzal dolů i s kolem. Podrážky bot se ukázaly být méně přilnavé k ledu jako pláště kola. Nechápu fyzikální zákony, že jízda na kole na poměrně úzkých pláštích se ukazuje jako nejschůdnější a nejbezpečnější řešení. Střídáním svižné jízdy mokrými úseky s opatrnou ve vyjetých „kolejích“ po ledu jsem asi za 40 minut nahoře v sedle. Zde mezi vysokými stromy se krátký úsek už ale musím brodit v kolejích vyjetých ne v ledu ale ve sněhu. Zvládnout se to dá, ale celkově dolů bych to jet nechtěl. Nahoře v sedle Demänová se dostavuje mírná „euforie“ z výhledů na okolní zasněžené kopce.
Díky nedávné nové sněhové nadílce jsou louky kolem krásné čistě bílé, prima atmosféru dotváří hodně hřejivé sluníčko. Paráda. I když jsem tímto sedlem projížděl již vícekrát v různých ročních obdobích, tohle „zimní provedení“ je přece jen něco jiného. Nebojím se přiznat i tak trošku „úžasného. Nej zážitek byl asi o 2 km dále v oblasti Kubínské, kde se mi naskytl pohled na zasněžené vrcholy pohoří Malá Fatra., které se zdálo být téměř na dosah ruky, byť mne od něj dělilo nejméně 20 km. S radostí fotografuji tuto pěknou scénu s úvahami, jaké to asi může být „procházet“ se po těch vrcholcích. Snění ale musím nechat sněním, teď je důležité zvládnout sjezd ke Kubínské, potažmo do Oravské Lesné.

 

Opatrnost je na místě, v jedné za zatáček mne čekalo nepříjemné „překvapení. Cesta po ke slunci nakloněném svahu je tady dokonce suchá, snadno svede k rychlejší jízdě. Jenže najednou se v ohybu cesty díky vysokým stromům objevil led a já jsem byl rád, že jsem to včas před nebezpečným místem ubrzdil.V Oravské Lesné krátce zajíždím k místnímu kostelu a po vyfocení se kousek vracím k rozcestí, na kterém dle směrovek odbočuji vlevo na Zázrivou. Cesta do ní vede přes průsmyk Hôľa nad Klobúčnou (1070m.n.m.) a i zde mám rovněž obavy o jeho průjezdnost.


Když jsem asi po 2 km jízdy směrem k průsmyku potkal z protisměru jedoucí auto, věděl jsem, že projedu. Povrch cesty na průsmyk Hôľa vypadá skoro stejně do sedla Demänové, jen má o hodně mírnější sklon, prakticky není nutné nikde sesedat z kola. K tomu došlo až v závěru (úsek asi 200m), kde se výrazně projevila vyšší nadmořská výška. Koleje v rozježděném sněhu nedržely přímý směr, asi to s tím autem, co tu projelo pěkně cloumalo. Raději těch pár metrů kolo povedu vedle sebe. Po překlenutí „Hôle se situace po pár metrech obrátila o 180°, po sněhu a ledu ani památky, cesta je akorát místy mokrá od tajícího sněhu. Marné, to že leží na k slunci přivrácené straně je víc než znát. Silnička již bez zimních nástrah láká k rychlé jízdě, ale přesto již po cca 150m pod sedlem zastavuji a dělám si dlouhou, opravdu dlouhou pauzu.


Není divu, po pravé straně u cesty stojí úplně nově vybudovaná odpočívka, s dvěma lavicemi a stolem. Ta tady není ale jen tak pro nic za nic. Výhled, který se od ní nabízí, nemůže nikoho nechat chladným.
Stejně jako na Kubínské i zde mám před sebou značnou část pohoří Malá Fatra a částečně i Chočských vrchů. Jen jsem podstatně k nim blíže a navíc leží přímo pode mnou, takže je mám jako na dlani. Opravdu stálo za to vyštrachat se až sem. Možná tak za týden dva by byl povrch silniček v ideálnějším stavu, ale ten čerstvě napadaný sníh na horách už by byl asi ten tam. Sluníčko navíc skvěle zahřívá mé tělo a zároveň suší moje navlhlé oblečení. Všude ticho, jen zpěv ptáčků, nikde nikdo a krásných, odhaduji možná i  10°C. Ideální relaxace. Nějak jsem tam ztratil pojem o čase.



Tady bych vydržel do večera, ale cesta přede mnou je ještě dlouhá. Strávil jsem tam hodinu, možná něco víc, nevím. Možná mi ten čas bude chybět, ale rozhodně toho litovat nebudu. Před sjezdem navlíkám na sebe všechno co mám a pádím dolů. Kousek nad obcí Zázrivá, v místech, kde ještě kolem ležel sníh, mne ale potkala nemilá záležitost v podobě defektu. Tedy na sněhu jsem ještě defekt neopravoval, ale všechno je jednou poprvé. Za Zázrivou (600m.n.m.) mně čeká další záludnost –  strmé, 12 ‰ stoupání do sedla Rovná hora (751m.n.m.). Ale to už jedu po suché silnici, takže zdolat tyto výškové metry není problém, podobně jako dlouhý sjezd do Terchové. V Terchové jsem neodolal pokušení odbočit kousek z cesty mezi kopce a zavítat i do blízké Vrátne doliny. Jen proto, abych se podíval se na V. Rozsutec i z druhé strany. Pak se vracím do obce na původní trasu. Za Belou odbočuji vpravo směr Kubíková a Lutiše, které již patří pod region Kysuce.

 

Než do Lutiš dojedu, musím zdolat další sedlo. Bohužel z jeho vrcholu kvůli vyšším okolním kopcům už zasněženou Fatru není vůbec vidět. Moc nepřeženu, že odsud ze sedla skoro až do Čadce pak jedu vlastně z kopce, což je díky nastupující únavě jen dobře. V Čadci mi jako obvykle ale právě ujel vlak a další jede až za 2 hoďky.  Byť již slušně unaven, odmítám čekání a jedu dál k domovu směr Mosty u Jablunkova. Znamená to zdolat ještě jedno menší sedlo na Šancích, ale to se zvládne. Třešničku na dortu pak dostávám na jeho vrcholu, kdy si při oblíkání bundy před sjezdem všímám zasněženou kulisu hor za mnou. Díky nezaměnitelnému Velkému Rozsutci vím, kterému pohoří patří. K mému velkému překvapení je Malá Fatra i odsud vidět, byť jen kousky vrcholů. Z Mostů už opravdu jedu vlakem do Havířova. Krátká statistika výletu : Délka 138 km, max. rychlost 67,8 km/h, průměrná rychlost 18 km/h, čistý čas jízdy 7hod. 42 min.