středa 30. září 2015

Vrútky - ATC Turiec - Hradište - pod Kalužnou - Chata  Martinské hole  - Krížava - Veľká Lúka - Krížava - Zázrivá - Minčol - Úplaz - sedlo Javorina - Hrad Strečno - Varín - Mojš - Vodné dielo Žilina - K.N.Mesto - Čadca - Mosty u Jablunkova             90 km                                               1.8. 2007

Fotogalerie:

Pro více info klikni na "DETAILS" v mapce vpravo nahoře

Do městečka Vrútky (382 m.n.m.) se dopravuji vlakem z Havířova. Od budovy nádraží vyhlížím kostel, kolem kterého bych měl projet. Nejdříve však musím přejet můstek přes řeku Turiec a až pak pokračovat k hlavní silnici č. 18. Po silnici pokračuji asi 300m a za hřbitovem odbočuji vpravo, tak jak mi "káže" ukazatel na Martinské hole. Cesta vede zpočátku širokou ulicí mezi rodinnými domky a pomaličku nabírá výškové metry. 

Asi 1 km za kempem ATC Turiec objevuji vpravo ukazatel směr Martinské hole. Hned u něj však stojí značka se zákazem vjezdu (jednosměrný provoz). Na mapě je jen jedna silnice na Martinské Hole, tak to považuji za špatný vtip a vyrážím vzhůru. Asfaltka vinoucí se nahoru má celkem kvalitní povrch, stoupání není nijak výrazné, teplota akorát, jede se mi obstojně. Cestu pod můstky překlenuje řadu potoků, je tedy kde doplnit zásoby. Do nadmořské výšky cca 700 m.n.m. nejsou kvůli vysokému okolnímu porostu žádné výhledy. Zajímavější zpestření výjezdu mi přináší až spatření dopravní značky, jenž jsem dosud nikdy neviděl, snad se vyskytuje v učebnicích autoškoly pod názvem "Pozor na medvědy". Značku beru na vědomí, vím, že se tady v horách mědvědi vyskytují, na druhou stranu doufám, že je ruch na silnici odežene někam do tichších míst.




Bez asistence medvědů v klidu vyjíždím kopec až k Chatě Martinské hole (1250m.n.m.), kde si dávám malou přestávku na posilnění. Pivčo a káva mi byly náramně vhod a v pravý čas. Od chaty vyjíždím na kole ještě kousek výše (asi o 1,5 km), po dost poškozeném asfaltu - k vysílači Krížava (1450 m.n.m.). Odsud si dělám malou zajížďku pískovou cestičkou nějakých 300 m k nejvyššímu místu v blízkém okolí, jménem Veľká Lúka (1476 m.n.m.).


Obvykle poskytuje parádní výhledy na pohoří na martinské nebo žilinské straně, dnes jsou tyto možnosti bohužel kvůli oparu značně omezené. Vracím se zpátky k rozcestníku na Krížave s odhodláním zdolat na kole turistickou trasu, vedoucí z Veľkej Lúky po červené turistické značce až ke hradu Strečno. Mám snad poslední šanci na tento pokus, neboť slovenský parlament prý chce od září 2007 zakázat jízdu cyklistům po lese (lesních cestách). Možná jde spíše vymezení pohybu cyklistů výlučně na značené cyklostezky. Že by cyklisty nepustili do lesa vůbec, to se mi nechce věřit. Fanoušci MTB by jim asi pořádně vysklili okna parlamentu. No, uvidíme časem. 




U rozcestníku na Krížave se náhodou dávám do řeči s místním starším turistou (asi 60 let), jenž má v plánu jít stejným směrem jako já. Trasou prý chodívá často, tak jsem se jej jako znalce zeptal na sjízdnost a jak jinak i na medvědy. Co se týče sjízdnosti, tak mně potěšil. Prý až na několik kratších obtížných úseků, kdy budu muset kolo vynášet na ramenou, se tam projet na kole dá.



Na téma medvědi se jenom "šibalsky" usmál a řekl, že ještě žádného nepotkal, ale pro jistotu nosí sebou na krku píšťalku. Já píšťalku nemám, ale "plašiče" mám dva. Tím prvním jsou "pískající" navlhlé brzdové špalky. Vždy na tuto vlastnost nadávám, aspoň jednou bude hodit. A když "náhodou" kolo tlačím, což je mimochodem dnes dost často, přichází na řadu zvonek na kole. V nepřehledném porostu, kdy se chodník se hodně klikatí mezi zhruba cca 2m vysokou kosodřevinou, si na zvonek  cca co 10 vteřin pěkně cinknu. Nejhorší prý je, když člověk medvěda znenadání vyleká, to může i zaútočit. Jinak se obvykle včas odklidí bokem, pokud je nějakým nezvyklým zvukem varován. 


Ale zpátky k trase: Z Krížavy 1450 m.n.m.) na Zázrivou (1394 m.n.m.) vede celkem solidní chodník, zpočátku asi metr a půl široký, jenž se ale nenápadně zužuje, tak akorát na průjezd kola. Sjíždět musím opatrně, kvůli výskytu větších volných kamenů. Ale najdou se i hezké a velmi příjemné úseky, třeba právě v oblasti  výše zmiňované Zázrivé. Tam se dá krásně svézt po trávě a ještě se při tom kochat krajinou. Pásmo lesa, které by zastíralo výhledy začína níže a hlavně je ode mne v dostatečné vzálenosti. Idylka sjíždění mi končí po přejetí "údolíčka" jménem Prašivé, pod horou Minčol (1363m.n.m.) . Na ten vede dost strmé stoupání, pochybuji, že by jej někdy někdo zdolal v sedle kola.




 Pro mně to znamená jediné - hezky kolo na rameno a sem tam si do "tempa" kvůli medvědům cinknout po zvonečku. Volněji se opět cítím až na otevřenějším prostranství nahoře v okolí vrcholu Minčol. Bylo těžké se na něj "vydrápat", ale odměnil se mi za to pěknými výhledy. Opar v dáli mi hotně ukrájí z velikého rozjímání nad krásou těchto hor, kdy člověk by se nejraději v podobných chvílích jen tak posadil na zadek, seděl a už nikam nejel. Ale den není nekonečný a já musím po asi půlhodině dál. 


Před sebou mám do dálky se vinoucí "magistrálu" a to doslova. Louky, po kterých jedu, jsou lemovány lesem v poměrně uctivé vzdálenosti od chodníku, po kterém jedu. U jednoho "kopečku" na trase jménem vršek Úplaz (1301 m.mn.m.), nacházím nefalšované hodně rezavé vojenské dělo. Má tu své místo jako památka na zdejší líté partyzánské boje za II. sv. války. Vytáhnout  jej sem nahoru musela být pořádná dřina, to musím uznat. Já se sem dostal na lehkém kole a co mne to stálo sil. 


Za Úplazem sklon chodníku míří už trvale jenom směrem dolů, někdy dost prudce a je široký tak akorát na průjezd kola. V úzkém pruhu mezi vysokým borůvčím se jet na kole moc nedá. Současně je nutno co chvíli zdolávat "schody" přes obnažené kořeny a tahle kombinace je nad mé možnosti. Ale najdou se bikeři, co podobné úseky přímo vyhledávají. 


Krom věnování pozornosti chodníku před  sebou musím ještě pozorovat okolí kolem sebe  a "cinkat" na zvonek. Nahoře na hřebenu jsem cinkání delší čas mohl "vypustit". Ale zde v nižších polohách, kdy je chodník prodírá blízkým, stejně vysokým porostem jako já (vyjma borůvčí), mi opět přijde žádoucí. Možná to někomu přijde směšné, jaké mám obavy, ale nemám zkušenosti s tímto prostředím. Raději dělám něco navíc, než bych třeba později litoval.  Moje rychlost se v tomto "sjezdu" moc nelišila od rychlosti pěšího turisty, takže jsem docela rád, když se konečně ocitám na hladké a široké lesní cestě, ke které přichízím v místě ustavení turistického rozcestníku v sedle Šaračníky (1069 m.n.m.). 


Dál už se jenom hezky vezu po šotolinových cestičkách, sledujíc červenou turistickou značku, která mně přes sedla na Javorině (967 m.n.m) a Rakytie (712 m.n.m.) dovedla až ke hradu Strečno. Chybí tam ukazatel, takže až se dojede k širokému chodníku s kamennou dlažbou v betonu - odbočit vpravo. Ke hradu je to pak jen asi 150 m. Vstup na nádvoří je jen za 10 SK, i z nádvoří se však dají pořídit pěkné fotky s kulisou Váhu, silnice pod hradem nebo okolních hor. Hezká tečka na závěr krásné a náročné hřebenové trasy. Možná je dobré  připomenout, že po celé trase z Martinských Holí jsem nenarazil na žádný zdroj vody. 


Po krátké návštěvě hradu Strečno tento parádní příbytek dávných mocipánů opouštím a přejíždím pod hradem lávkou na druhý břeh řeky Váh. Zde bych rád našel nějaké dobré místo, odkud by bylo nejvhodnější vyfotit hradní siluetu. Povedlo se mi to na výbornou, přímo od řeky. Na pravém břehu už zůstávám a přes vesničky Varín a Mojš pokračuji po hrázi Vodného diela Žilina až do samotné Žiliny. 


Zde mám najednou nějak moc energie a tak pokračuji místo vlakem směr Havířov po vlastní ose dál směr Kysucké Nové Mesto a Čadcu.  Přičemž nevynechám kratičkou zajížďku k malebnému soutoku řeky Váh a Kysuce. Jen lituji, že jsem z místa, odkud jsem fotil, nedostal do "zorného pole" i hrádek Budatín, jenž trůni právě u tohoto soutoku. V Čadci zjišťuji, že vlak mi jede cca za hodinku a tak volím raději další jízdu na kole až do Mostů u Jablunkova. Z Mostů do Havířova pak přesun už opravdu vlakem.
Délka trasy Vrútky - Mosty u Jablunkova - 90 km, nastoupáno 1744 výškových metrů