pátek 22. září 2017


24. Sraz Cyklobandy Těchonín Lesovna 25. - 27.8. 2017

Fotogalerie Krtek: 

Asterix - článek, fota a videa.....pátek      sobota      neděle


Letní sraz v r. 2017 dostal do vínku Jaryk. Jestli měl z pořádání obavy, to nevíme, ale zvládl to víc než z bravurou. Už jeho počáteční minuty začaly nevšedně. Po předchozí domluvě se setkáváme skoro všichni už na nádraží v Zábřehu v poměrně vysokém počtu devíti lidí z jedenácti. Moc nechybělo a od vlaku jeli s námi i Danka s Pepou. Vítací procedura tak probíhá už na nádraží a dnes je peprnější v tom, že mezi nás nově zavítala Míla.

Setkání tolika lidí se nám tak zamlouvalo, že ani po tom, co dojel vlakem (9.34) i Asterix, hned ještě neodjíždíme. Mámě celý den před sebou a tak si dovolíme v klidu posedět možná i půlhodinku na terase nádražní restaurace. Až poté začínáme ukrajovat první z cca 52 km, dělících nás od místa ubytování v Těchoníně.  Máme štěstí, že stačí pár šlápnutí a jsme od nádraží v Zábřehu mimo město. Po širokém chodníku, linoucím se proti proudu Moravské Sázavy, se nejenže dobře jede, ale stíháme v pohodě ještě mezi sebou vést rozhovory. Ještě lepší podmínky na debaty máme za obcí Lupěné, kde najíždíme na perfektní cyklostezku, vzniklou na bývalé železniční trati. Pamětníci si jistě vzpomněli, že jsme tudy již jednou na srazu jeli, když nám tento úsek poprvé představili Ája s Mirkem. Cyklotrasa podobného ražení se ale vůbec neomrzí a s radostí si dáváme repete. Akorát s tím rozdílem, že tehdy to bylo jen po Hněvkov a dnes po ní jedeme až do Hoštejna.



Z něj pokračujeme na Tatenice a Žichlínek. Provoz na místních silnicích je k nám velice přívětivý, takže si i zde lze jízdu pěkně vychutnat. Těch několik malých kopečků, které nás potkali cestou, vůbec nevadí. Je ale přirozené, že po jejich zdolání, se může dostavit pocit hladu. Jako na zavolání právě vjíždíme do Lanškrouna, kde hned zkraje mají oblíbenou restauraci Maniny. Jaryk věděl, kde nás má zavést. Moc dobře jsme zde pojedli, porce hodně veliké, ani za to zas tolik nechtěli a personál také zaslouží jedničku. Další naší zastávkou, asi o dvě hodinky později, bylo Jablonné nad Orlicí. Na zdejším náměstí jsme ochutnali výborné místní pivo za současného poslouchání starých hitů. Právě zde probíhala pouť a tak se vyhrávalo na plné pecky. Ani se nám nechtělo odsud, když nám pouštěli jednu písničku našeho mládí za druhou. Ale dokázali jsme si říci dosti bylo lelkování, těch cca 10 km už nějak musíme dojet. No, nebylo to bez následků. Některým se cestou  ještě celý podvečer do podvědomí vracely melodie, které se jim do něj vryly v Jablonném.


I tak do Těchonína (Lesovna) dojíždíme až kolem půl sedmé, rychlotní průměr 7 km/hod. tomu odpovídal. Před Lesovnou dokončujeme vítací kolečko s Dankou a Pepou a seznamujeme se s další novou tváří - Jiřkou. Jiřka se původně odhlásila ze srazu, kvůli bolesti zad. Pak přece jen zkusila přijet a myslím, že nakonec nelitovala. O večeři se nám formou grilovaných kuřat, ohřátých v mikrovlnce, postaral Jaryk, ostatně taktéž i o přísun pěnivého moku z přivezené bečky. Takže se pilo a hodovalo až do půlnoci. 


O tom, že jsme to včas „zabalili“ svědčí i to, že ráno jsme všichni jak rybičky připravení vyrazit na trasu srazu. Ale i tak je fajn, že první pořádné stoupání nás čeká až po cca šesti kilometrech, při vyjíždění ke kostelu a nad něj v obci Sobkovice. Nad vesnicí si pak zaslouženě vychutnáváme hřebenový úsek cestou mezi poli, s výhledy na všechny strany. Paráda. Jedeme hodně pěknou krajinou přes Bořitov až k Ústí. Občas míjíme stylové stavení, která perfektně zapadají do okolí. Zanedlouho se ocitáme u hrázného přehrady Pastviny a můžeme na domluvenou prohlídku jak hráze, tak i turbíny zdejší vodní elektrárny. Pro ten účel bylo nutno sestoupit až na spodní úroveň hráze, což po strmých kamenných schodech bylo trošku náročné. Ale exkurze stála za to a zajímavý výklad hrázného jistě v nás zanechal své stopy. Po návštěvě přehrady projíždíme moc hezkým prostředím podél vodní plochy až do Klášterce nad Orlicí. Zde pro skupinku kolem mne nastal malý zádrhel, neboť jsme se krátce zdrželi focením u místního kostela a přední část mini pelotonu cyklobanditů nám odjela. Bohužel jsme si na první křižovatce vybrali jinou cestu než oni a tak jsme do vzdálenějšího mezicíle putovali skupinky ve dvou skupinkách.



Skupinka, kde jsem zůstal já, to vzala přímo vpravo do kopce na České Petrovice, kde jsme si dali oběd v Restauraci Na Rozcestí a skupinka kolem Jaryka dle plánu jela vlevo a posléze zavítala na chatu Rampušák. Naše cesty se pak spojili v Č. Petrovicích, ale dle domluvy se setkáváme až v rybárně v polské obci Kamienczyk. Tady si hlavně první část dopřává k obědu rybí specialitky ve formě pečeného pstruha.


Restaurace je to vyhlášená, ceny spíše nízké. Lidí se sem neustále trousí a tak se musí vystát poctivá frontu kvůli objednávce jídla a pití. I pitný režim je důležitý, celý den nám svítilo sluníčko a bylo také dost teplo. Teď se sice na obzoru shlukují nějaké tmavší mračna, ale ta naštěstí zůstala v Polsku. Po přejetí hranic v Dolní Lipce už pohled na oblohu nezaznamenal téměř žádnou oblačnost a sluníčko nás doprovázelo i po zbytek cesty přes Mladkov, Celné až do Těchonína. O to více jsme pak byli v noci překvapeni, když se přihnala zničehonic silná bouřka. Ale asi to nebylo tak hrozné, když nám ani neuhasila oheň, na kterém jsme si v rámci večerního hodování opékali párky, jakožto potuplování hlavního „menu“, které nám již včera zajistil Jaryk. 



Ráno nastává další nevšední moment. Asi nikdo ze srazových pamětníků si nepamatuje, že bychom na nedělní trasu vyjížděli všichni společně. V neděli ráno se obvykle loučíme, někdo odjíždí domů na kole, někdo autem. Dnes ale je velká změna. I ti s auty vyjíždí na zpáteční cestu s námi a nečeká je nic lehkého. Nás, co jsme zvyklí jezdit po vlastní ose, také ne. 


Hned od “humen“ Lesovny (nadm. výška cca 500m n.m.) jedeme 10 km neustále do kopce kolem Boudy až na Suchý vrch (995m n.m.) Ještě dole nám svítilo sluníčko, bohužel nahoře se noříme do mlhy a tak z výhledů nic není. V restauraci u vrcholu nám moc přijde vhod teplá a také i chutná polévka a nějaké to kafe. Ale až tak zima nebylo, když si někteří dali i pivo. Prostě jen tak na oslavu toho, že jsme všichni tuhle závěrečnou horskou prémii zvládli. To pravé loučení s těmi, co pojedou domů auty, pak nastává až zde, ve výšce téměř 1000m. Ája, Mirek, Míla, Asterix, Zdeněk a já jedeme dolů směr Červenovodské sedlo (814 m n.m.) a nesmírně si užíváme jízdy po kvalitním asfaltu po serpentinách ze sedla až do obce Červená Voda.
 


Zážitek je o to lepší, že už od sedla níže opět nad námi svítí sluníčko. Dnes byl prostě jenom vrchol Suchého vrchu v mlze a zbytek kraje pod ním si užíval pěkného dne. Nelze upřít, že my si brali z té nádhery plnými doušky. Po zdolání vrcholu na Suchém už jedeme prakticky stále z kopce. Předběžný odhad činil cca 40 km. Jízda z kopce není jedinou vymožeností. Další je, že většina úseků vede po parádních cyklotrasách údolím řeky Březné, s opravdu minimálním provozem. A v neposlední řadě krásná krajina kolem řeky. 


Cesta přes Bílou Vodu, Mlýnici, Štíty, Hoštejn až do Zábřehu nám utekla ani nevíme jak. Na nádraží máme do odjezdu vlaku času dost a v klidu si ještě stihneme dát chutný oběd. Poté se loučíme  s Ájou a Mirkem a nás zbylé čtyři, abychom si moc nevyskakovali od samého štěstí, čeká jedna štrapace po příjezdu rychlíku, týkající se dopravy kol. Vše se nakonec dobře zvládlo a všichni jsme v pořádku a dle předpokladů dojeli domů. Trochu více unaveni, ale spokojeni, že Jarykův první sraz tak dobře dopadl, za což jsme mu nezapomněli rádi poděkovat. Děkuji také Asterixoivi za půjčení fotek k mému článku z důvodu ztráty většiny mých fotek