čtvrtek 1. prosince 2016


12. Sraz Cyklobandy - Štramberk, Kemp U Kateřiny           20. - 22.5. 2011

Štramberk není od Havířova daleko a nemusel jsem moc váhat, zda na sraz pojedu po vlastní ose. Jen jsem si musel trošku přivstat, abych byl v kempu U Kateřiny včas. Nerad bych organizátorům srazu Dance a Pepovi přidělával starosti jestli už mají vyjet na trasu a nebo chvíli na mně jako opozdilce počkat. Já to stihl, takže cyklobandité mohli i se mnou vyjet dle časového plánu za prvními společnými km dvanáctého srazu. Prvním korálkem na trase je nedaleké městečko Kopřivnice. 




Čeká nás návštěva tatrováckého muzea, resp. jen venkovní části, kterou představuje známá lokomotiva z historické soupravy  "Slovenská strela". Na svou dobu měla hodně nadčasový design a ještě i po tolika letech, co není v provozu, si mnozí z nás rádi u ní udělali foto. Z Kopřivnice pokračujeme pořád do kopce, až k lokalitě Mníší. Zdejší "Boží muka", představují moc krásné, fotogenické místo a už jen cesta k nim vydá na pár krátkých zastávek kvůli fotkám. Nabízí se odsud nádherné panoramata na Kopřivnici a Vsetínské vrchy, potažmo Beskydy. Ta trocha námahy za zdolání převýšení se vyplatila. Navíc můžeme zas chvíli za odměnu z kopce. Chvíli po asfaltu a pak nějaký čas cyklotrasa vedla loukou, která byla nedávno posečena. Kudy pokračovat bylo jasné díky  zelenému chodníčku vinoucímu se loukou. Podobnými terény moc často na srazech nejezdíme, ale nutno říct, že tento úsek byl moc příjemný pro jízdu. 


Ale ani další úseky směrem k oboře v Hukvaldech neměly chybu. Bylo na co se dívat. Akorát se někdy muselo znovu do kopce. Jako třeba v případě návštěvy hradu Hukvaldy. Některým cyklobanditům se nahoru na hrad moc nechtělo, nebo tam třeba byli nedávno a tak zůstali dole v „podhradí“.  Na samotný hrad vyjíždíme tedy jen ve trojici s Asterixem a Pepou. Zbytek na nás ochotně počkal v jedné z hukvaldských předzahrádek pod kopcem.

 Z Hukvaldského podhradí odjíždíme směr rodný dům Leoše Janáčka, posléze směr městečko Příbor, kde nás čeká oběd v Hostinci U Čechů. Pak se přes různé uličky dostáváme na cyklostezku podél řeky Libina. Řeka teče vskutku atraktivním prostředím, top místo patří jezu, odkud je vidět bílá věž příborského Kostela Narození Panny Marie. Samotný Příbor zaujal pěkným historickým náměstím, s výrazným podloubím. Však se tam dost i fotilo a taky při tom padlo množství chutné zmrzliny. Kousek od náměstí se nachází rodný dům dalšího místního významného rodáka - Sigmunda Freuda. Tady bylo námi samozřejmě nejvíce foceno sochařské dílo sofé, které přímo lákalo posadit se do něj. Fotku se sofé má nejspíše každý z nás a tím pádem má doma i připomínku na „relikvii“, která sehrála značnou roli v profesním životě Freuda. 


Příbor opouštíme po cyklostezce 502, vedoucí ke Štramberku. Po příjezdu do něj se dělíme na dvě skupinky. První znavená trasou už míří do kempu U Kateřiny, druhá,  včetně mne, si ještě zajíždí na rozhlednu Bílá hora na Bílé hoře. Hora i rozhledna má jméno, které je všem dobře známo z naší historie, ale tato „Bílá“ se historii zdaleka vyhnula. Novotou vonící rozhledna je architektonicky zajímavá a má velice slušnou výšku. Nabízí nezakry výhledy na všechny strany, opravdu stálo za to na ni vystoupat. 

Od rozhledny však jedeme jinak než cestou nahoru a to lesem po "singeltrackovém" chodníčku. Míříme k bývalému lomu, kousek před ním na nás na kraji lesa čeká perfektní vyhlídka - Pepův „zlatý hřeb“ dnešní trasy.  Máme odsud Štramberk jako na dlani i místní dominanta Trúba je vidět v celé své kráse.  Po dostatečném vynadívání  na Štramberk z málem ptačí perspektivy se posouváme o pár desítek metrů dál k lomu. Dostali jsme se na horní hranu lomu, odkud máme pěkný rozhled na travnatou plochu mezi skalami někde hluboko pod námi. „Trávník“ byl ozdoben různými symboly vytvořené  z menších kamenů, symboly se nejčastěji týkaly motivů lásky. 

Ale pohled nahoru již tak idylický nebyl. Blíží se tmavá mračna a tak lom rychle opouštíme. Do kempu jsme to po „suchu“ ale i tak nestihli. Asi 2 km před ním dostáváme menší přeháňko - bouřkovou spršku, ale v podvečer už opět svítilo sluníčko. My se mohli bez obav z deště a již bez kol vybrat na večerní "korzování" do centra Štramberku, resp. do místního pivovaru. Zde jsme strávili příjemné dvě hodinky, probrali dnešní trasu, jak jde život a tak. K tomu nám vyhrával místní harmonikář, což vytvořilo úžasnou hospodskou atmosféru. Skvělá to tečka za povedeným dnem.


Sobotní trasa začala velice zlehka, rozjezd byl dost dlouho po rovince s dojezdem do obce Věřovice. Zde nám organizátoři srazu Pepa s Dankou zajistili návštěvu místní pálenice. Její majitel, Pepův kamarád,  nás zasvětil do tajů výroby pálenky, což se neobešlo bez závěrečné decentní ochutnávky.  Pro majitele dopadla naše ochutnávka dobře, neboť se mu nasbíralo dost objednávek na celé láhve. Ty nám pak Pepa přivezl v den odjezdu na cestu domů. 

Po návštěvě pálenice již míříme do kopců. Jak nám to dnes půjde zkoušíme po úbočích Velkého Javorníku. Vyjíždíme zhruba do jedné třetiny jeho nadmořské výšky a pak již kopírujeme vrstevnice směrem k Frenštátu, k místu zvané Horečky. Zde od stylové zvoničky se nám skýtá krásný pohled na Velký Javorník. Stačí popojet kousek dál a stojíme u známé dominanty, jakou jsou frenštátské  skokanské můstky. Zde sportovně vyrůstal náš olympijský vítěz Jiří Raška. Od můstků pak sjíždíme dolů, k útulné restauraci Na Žabárně. Zastavení na příjemné občerstvení se hodí, síly budeme věru potřebovat, neboť nás čeká předlouhá cesta do kopce. Podhůřím se její úklon trasy jen mírně zvedá, ale v Trojanovicích od hotelu Ráztoka, je to již „jiné kafe“. Ten „oslí můstek s kávou tady zrovna celkem sedne, nahoře na Pustevnách jsme všichni zahřátí právě jak to kafe. 


Pustevny nabízí pěkné rozhledy do dálky a i v blízké okolí, je co obdivovat. Dřevěnice postavené architektem Jurkovičem nepustí nikoho, aby si neudělal před nimi aspoň jednu fotku. Většinou neskončí jen u jedné, tak samo jich pár padne na zachycení krásy hor, odsud viděné. Náš záměr vychutnat si hory co nejvíce byl provázen objednávkou jídla v rámci oběda na terasu chaty Šumná. Počasí vypadalo, že vydrží a pršet nebude. Nevím, zda příprava jídla trvala tak dlouho a nebo chlad s mraky přivál vítr tak rychle. 

Ale sotva nám ven jídlo donesly číšnice, tak jej obratem za asistence prvních kapek neseme zpátky do chaty. V tu chvíli jsme byli moc rádi, že tam bylo volno a my mohli v teple a v klidu naplnit svá hladová těla. Venku se mezitím prohnala solidní přeháňka. Jak to už někdy bývá, po ní na oblohu opět vyhouplo sluníčko k naší velké radosti. Tato trošku nečekaná a vítaná změna některé z nás jen posílila v dokončení původního záměru zajet si až na Radhošť. Kvůli předchozímu dešti se s tím už moc nepočítalo. 


Cestou na Radhošť si užíváme „vylidněnosti“ turistické cesty, obvykle tady proudí davy turistů. Což  nám o chvíli i dost „bodlo“ u sochy Radegasta, nebylo třeba kvůli fotkám stát před sochou „frontu“. Několik fotek bez davů se nám povedlo i na samotném Radhošti, kam jsme dorazili po chvíli. Trošku jsme tam „polelkovali“ a obrátili kola nazpátek, dohnat ostatní. Zpátky na Pustevny  jedeme tedy stejnou cestou nahoru - dolů kolem Radegasta. 
 

Pak zhruba 6 km festovního sjezdu k hotelu Ráztoka v Trojanovicích a vlastně pořád z kopce téměř až do Štramberku. Po příjezdu do kempu nás čekal dlouhý prima večer u opékání parků i s "kulturním programem", který jsme si sami vytvořili. Bylo moc fajn a velice příjemně vzpomínáme na paní kuchařku, jenž vypomáhala v "recepci", která byla mile roztržitá. V nedělní ráno ukončujeme náš sraz definitivně. Odjezd domů  se koná za výdatné asistence sluníčka, dnes bychom opravdu neměli cestou domů zmoknout. Já jedu totiž až do Ostravy – Hrabové  společně se Zdeňkem po vlastní ose. V místní hospůdce Stodola si na rozlučku jsme dali po jednom pivu za vydařený sraz a pak už honem domů. Zdeněk do centra Ostravy a já do Havířova.