úterý 21. února 2017


18. Sraz Cyklobandy Rakovec, „Penzion U Hrazdů“    5.- 7.9. 2014

Na posledním srazu v Hradci na Moravicí padla do „placu“ taková úvaha. Padla vzhledem k tomu, že už máme lokality v okolí svých bydlišť projeté na předešlých srazech a na vzdálenější oblasti nám to časově na dostatečný průzkum moc nevychází. Bylo navrženo pojmout pořádání trošku benevolentněji.

Prostě někdo z nás doma na netu vybere zajímavou cyklotrasu a ubytování zajistí telefonicky. Stravování na trase pro současný počet cyklobanditů se také zjednodušilo. Tím, že nás už  nejezdí třicet jako dříve, není problém usadit všechny kdekoli na zahrádce restaurace. Předběžná rezervace tudíž není nutná.  Obvykle termín nástupního srazu se řídí datem obvyklým dle předešlých srazů. Mně jako pořadateli tohoto srazu přísluší vybrat KDE a navrhnout KDY. Ale nějak mi „nedocvakl“ jeden "detail". Ať se sraz pojme sebebenevoletněji, jedno se ale stejně musí dohodnout se všemi
cyklobandity a to je KDY. Já jsem to KDY, ovlivněn částí cyklobanditů, posunul mimo obvyklý termín z konce letních prázdnin na začátek školního roku. Byť byl termín oznámen s dostatečným předstihem tří měsíců, pro značnou část cyklobanditů to byl velký škrt přes "rozpočet" a nemohli na sraz přijet. Tudíž nás zbyla necelá desítka. Když už se blížil termín srazu a bylo jasné, že už nás nepřibude, tak jsem přistoupil na další neplánovaný návrh. A to na změnu  KDE.  


Zůstala nás totiž jen hrstka, soustředěná svými bydlišti v oblasti Ostravy. Proto jsem souhlasil i s tím, že sraz namísto na Hlučínsku, uspořádám po cyklotrasách v okolí Ostravy. Ubytování nám poskytnou účastníci srazu a členové Cyklobandy, manželé Hradílkovy, alias Hrazdi. Jejich rozlehlý rodinný dům ve Vratimově - Rakovci nás pojme všechny. I Áju s Mirkem se stanem na zahradě.
 

Měla to být taková malá úlitba, aby se Hrazdi nemuseli s malým Honzíkem tahat na Hlučínsko. Jak se nakonec ukázalo, sraz se povedl i navzdory překotným změnám na jedničku. Ale celkově sled těchto a jiných události přispěl k tomu, že další sraz jsme odjeli jen ve čtyřech, resp. pěti lidech. Mrzelo mne to hodně  jistý čas, ale je dobře, že jsme to nevzdali. Další srazy po tomto "minisrazu" už odjel obvyklý počet účastníků jako dříve, byť to bylo i díky tomu, že mezi nás zavítali nové "tváře". Ale zpátky ke srazu. Ze svého domova to k domu od Hrazdy, kde máme ubytování,  opravdu není daleko. Nějakých cca 10 km. Přesto na místo (Vratimov – část Rakovec) přijíždím již  v podvečer v pátek. Nechci přijít o oblíbenou páteční srazovou klasiku, volně přeloženo  - že nechci přijít o první hodiny po příjezdu všech zúčastněných. Ty bývají nejlepší.Taky že jo. Podvečer i večer nám v družné debatě uběhl ani nevím jak, v noci jsme pár hodin pospali a už tu je ráno. Teď je pravý čas ukázat, co jsme dělali v době od posledního srazu, zda nám kola nerezivěla někde ve stodole. 



Naše dnešní trasa je tak trošku „spichnutá“ na rychlo, díky záležitostem změn na poslední chvíli. V podstatě jsme já i Zdeněk  oprášili úseky, po kterých se občas přepravujeme přes Ostravu za výlety mimo ostravskou aglomeraci. Spojit je do vhodného sledu nebylo těžké, malý oříšek bylo nějak tyto trasy oživit zajímavostmi, resp. vést je kolem a nebo přímo přes tyto místa. Máme za cíl ukázat Cyklobandě Ostravsko z pohledu, který poruší zažíté klišé o kraji, kde nestojí zato se ani zastavit.


Z Rakovce vyjíždíme směr Vratimov. Cesta vede přes kopec. Na jeho vrcholu máme solidní výhled na to, co právě potvrzuje opak předchozího. Mohutný závod NH – čko. Se slovy, tohle vám nechceme ukazovat, rychle tedy upalujeme z kopce, aby ještě rychleji na neutěšený obraz zapomněli. Železárenský gigant objíždíme v uctivé vzdálenosti cca 1 km, až jsme najednou ve Vratimově . Zde se napojujeme na CT „E“ podél řeky Ostravice. Jedeme po proudu a těší nás, že průmysl je někde za bukem, zatím co mi si užíváme pěkného přírodního prostředí kolem řeky, od níž nás dělí široký travnatý pás. První naší větší zastávkou je tak trošku tajemná dominanta Ostravy – Halda Ema. Tento umělý kopec, vysoký 315m n.m., vznikl navezením hlušiny z blízkých ostravských dolů.

Dnes je halda známá, že tyto hlušiny uvnitř prohořívají, čímž se halda po milimetrech nenápadně zmešuje. Kvůli tomu a výskytu plynů z prohořívání jsou tlaky na zamezení přístupu veřejnosti do těchto prostor. Kola necháváme na úpatí haldy a po chodníčku jdeme prozkoumat, co je pravdy na tom, že se z haldy kouří. Chodník skutečně vedl kolem míst, odkud se z nitra země prodíraly stopy páchnoucího kouře. Raději se k těm místům moc nepřibližujeme a hledíme si záměru vyjít až nahoru. Z půlky vrcholu je díky absenci náletových křovin krásný výhled na značnou část Ostravy a také na vzdálené Beskydy. Důvod, proč sem rádi lidi chodí navzdory nebezpečí je zřejmý. 



Z haldy se jinou cestou vracíme k cyklostezce, ale ne hned. V cestě nám totiž "stojí" Slezskoostravský hrad. Pro některé cyklobandity je překvapením, že Ostrava má hrad, stejně, jako to bylo pro mne kdysi. Hrad můžeme dnes obdivovat díky tomu, že díky shodě okolností nebylo jeho torzo srovnáno se zemí. Je asi jediným hradem na světě, který kdy byl poddolován, dnes je cca o 16 metrů níže než stával původně. Moc štěstí neměl ani v čase jeho divoké socialistické přestavby. Dostal podobu něčeho, co hrad moc nepřipomíná, ale na zámeček, možná tvrz by to "dalo". 

Dnešní trasa by se totiž mohla klidně jmenovat : „Putování po soutocích čtyř ostravských řek“. Hned kousek od hradu se nachází ten první. Má celkem romantický vzhled a potkávají se zde Ostravice s Lučinou. Za dalším soutokem na řece Ostravici pokračujeme přes celé město po cyklotrase  „E“ až do Hrušova. Zde se také krátký čas zastavujeme a fotíme, jak si „podávají ruce“ vody řek Odry a Ostravice. Poté kousek níže přejíždíme Odru přes most a hurá k Landeku.



Landek to je především kus historie, spojený s těžbou uhlí. Však také jsme si neodpustili exkurzi do dolu, byť jen 5 metrů do podzemí. Měli jsme tam možnost vidět dobové stroje, výbavu důlních chodeb a zkrátka šanci získat jakž takž představu, jak to ještě před pár desítkami let v dole „chodilo“. Po „vyfárání“ jsme si zašli na zasloužený oběd, jak se na správné havíře po šichtě slušelo a pak znova na kola.

Po cyklotrase „G“ se přes most opět vracíme k Odře. Jako šmahem čarovného proutku měníme příměstskou část za krásnou přírodu lužního lesa, vzniklého díky několika slepých ramenům Odry. Kousek nad Lhoteckým jezem přijíždíme k třetímu soutoku. Tentokrát se do sebe vlévají řeky Odra a Opava. Je zajímavé, že krom Lučiny všechny ostravské řeky začínají na „O“. Další shoda panuje v tom, že tyto soutoky jsou dobře přístupné a u kteréhokoliv u nich je radost se zastavit. Ani tento soutok není výjimkou. 


Od soutoku pokračujeme dál proti proudu směr Zábřeh a užíváme si posledních pár km kolem řeky. Zanedlouho se ponoříme do Ostravy, kterou víceméně v klidu prokličkujeme až do Hrabové. Zde máme další zastávku u dřevěného kostela, který je ovšem už jen replikou. Ten původní bohužel vyhořel. Jako památka na tuto událost je u kostela postaven kříž z ohořelých trámu, které byly kdysi součástí chrámu.

Po cyklostezce se od kostela přesouváme k řece Ostravici a uzavíráme dnešní okruh najetím na cyklotrasu do Vratimova. Ještě projet kolem zdejšího nádraží, pak zdolat kopec a uličkami se dostat až k restauraci Koliba, kde večeříme. Chutného jídla bylo „hafo“, ale následný cca 1,5 dlouhý km přesun do místa ubytování u Hrazdu, se dal zvládnout. Byť to už bylo za tmy. Večer pak pokračoval u ohně na zahradě, čímž se efekt předchozího osprchování tím pádem trošku minul účinkem. Poseděli jsme dlouho do noci, byť už bylo září, venkovní teplota byla přijatelná, nebylo proč spěchat na kutě. Ráno se sice vstávalo hůře, ale ten kousek domů dám i levou zadní. Jako dobře vychovaní návštěvníci jsme nezapomněli poděkovat hostitelům z vlastních řad za dobré služby, vždyť jsme se zde cítili jako doma. Následovalo pěkné rozloučení se všemi a pak už nejkratší cestou domů.

středa 8. února 2017


17. Sraz Cyklobandy Hradec nad Moravicí, kemp Kajlovec    22.- 25.5. 2014


Tento sraz měl takovou malou, nechtěnou „předehru“ ve formě přesunutí termínu pořádání srazu. Stalo se to v historií pořádání srazu poprvé. Důvodem byly povodně v regionu a mimořádně nepříznivá situace s počasím v původním termínu. Dorazit v něm na sraz by znamenalo prosedět 3 dny v kempu, bez šance vůbec vyrazit na kola. Náhradní varianta byl s počasím opak o 180° i když slušnou přeháňku jsme si taky užili. 

Na cestu do Hradce nad Moravicí jsem měl parťáka Zdeňka, se kterým jedeme spolu od Ostravy. Do Opavy kopírujeme stejnou trasou jako na poslední sraz v Karlově s Paragánem. Změnou bylo až odbočení v Opavě na CT 551, kterou se po projetí Kylešovic dostáváme k řece Moravici. Podél ní pohodlně až do Hradce. Zde Moravici opouštíme a v závěrečném úseku do kempu Kajlovec se necháváme doprovázet o poznání menším vodním tokem se jménem Hradečná. Zdeněk i já jsme pořadatelé tohoto srazu, takže by bylo zahodno být zde mezi prvními, abychom stihli doladit případné „detaily". Třeba jako správcem kuchyně a kempu zapomenutá naše objednávka na špekáčky a chleba. Než jsme se nadáli, tak správce tento nedostatek bleskurychle napravil nákupem potřebného v marketu v Opavě. Špekáčky si posléze opékáme večer u ohně. Krom již kompletně dorazivší Cyklobandy opéká s námi i správce se sympatickou rodinou. Než se pořádně setmělo, tak to už vypadalo, že jsou jako jedni z nás. Společně jsme pak strávili velice příjemný večer. Večer, jehož prima zpestřením byla oslava mých padesátin, ke kterým jsem dostal od cyklobanditů moc chutný narozeninový dort a kupu drobných dárků. Tuto milou pozornost jsem jim obratem vykompenzoval "otevřeným účtem" v kempové restauraci.


Páteční ráno bylo po oslavě trošku náročné, ale hřejivé sluníčko nám vstávání poměrně snadno ulehčilo. Kdo by lenošil v posteli, když se může tak pěkně projíždět na kole po tomto kraji. Navíc nás čeká nevšední zážitek. Máme plán poprvé v historii srazů Cyklobandy ujet trasu dlouhou 100km. Okolí Opavy směrem na Krnov je jedná velká rovina, tak proč to nevyužít. Po dobré a vydatné snídani jedeme po už nám známé CT 551 směr Opava. Jede se z „kopce“, podél řeky, takže jsme v tomto okresním městě coby dup.

Přes pár vedlejších uliček se dostáváme až k řece Opavě. Tady už máme „vyhráno“, cyklotrasa CT 55 vedoucí po obou jejich březích, prakticky středem města, má známky nejvyšší kvality. Občas nás přivádí až téměř do koryta řeky, ale většinou vede po hraně nábřeží. Jedeme směr Krnov, takže proti proudu, ale není to vůbec znát. Ve Skrochovicích máme za sebou kolem třiceti km a původní záměr stavit se zde jen na polévku se „zvrtl“ na regulérní oběd, byť bylo jen něco kolem 11°°hod. Energie ale bude potřebná, tak proč ne. Po obědě mimořádně nejedeme do velkého kopce, jak jsme na srazech zvyklí, ale stále po rovince frčíme směr Krnov. Slovo frčet je na místě, máme celkem silný vítr do zad, až to vyvolává obavy, jak pojedeme proti němu cestou nazpátek. Část Cyklobandy v Krnově po ujetí cca čtyřiceti km preventivně řadí "zpátečku", sedm odvážných pokračovalo dál směr Město Albrechtice. 


Původně nás měl přes Krnov provést Asterix, ale byl pracovně vytížen. K nám se má připojit až později odpoledne, takže jsme to zkusili na vlastní pěst. Bez větších obtíží jsme prokličkovali městem, ale stejně nám trošku odlehlo, až jsme se dostali mimo něj k řece Opavici. Ta nám bude chvíli dělat společnost namísto předchozí Opavy, která v Krnově zamířila za svým pramenem do Jeseníků. Kolem Opavice jedeme také proti proudu a máme radost, že pokračující CT 55 má stále hodně slušné parametry. 

Taká zde jedeme moc příjemným prostředím a dostává se nám hmoha pěkných výhledů na řeku. Je to opravdu něco jiného, než když cyklotrasu oddělují od řeky vrbiny či stromy a vodu lze jen tušit. Kýženou vzdálenost padesáti km, potřebnou pro otočku, máme ujetou kousek před Městem Albrechtice. Řídíme se tachometrem dle Yarise, hříčkou přírody nám totiž každému ukazuje kilometráž jiné údaje, byť ne moc rozdílné. Vzájemně si „půlgratulujeme“ k polovině úspěchu, vidina stovky je v tuto chvíli celkem reálná. Stejnou vzdálenost musíme tak či tak ujet do kempu, byť je zde možnost v případě nutnosti použít i vlak. Po malém občerstvení děláme otočku a pádíme stejnou trasou směr Krnov. Zde u příležitosti pauzy na výbornou kávu na náměstí potkáváme Asterixe. Musí ještě ale domů a tak jedeme napřed, jistě nás cestou brzy dožene. Shodou okolností se mu to ale nepovedlo, neboť nás minul právě ve Skrochovicích, kde jsme se zastavili u hospůdky. 

S Asterixem jsme se pak setkali až v Opavě, kde namísto nás dostihl tu část Cyklobandy, která udělala „obrátku“ již v Krnově. Ta si zde udělala dlouhou zastávku u lanového parku či prolézaček, pro děti to byla příjemná změna po dlouhé jízdě na kole. Konečně jsme opět všichni spolu, vypadá to na malou oslavu, což nám nikdy nevadí. Na zahrádce u fotbalového stadionu Slezanu jsme to zalili nějakým tím pivem a pak opatrně vyrážíme podél řeky směr Hradec. Chvíli jedeme ještě podél Opavy, pak kousek přes Kylešovice a pak už kamarádíme s řekou Moravicí. Návrat do kempu byl s troškou euforie, přece jen dosáhnout 100 km na srazu, to není jen tak. Někteří tuhle porci jezdí na počkání, ale pro některé to je zásek hodný zapamatování. I děti měly dnešní den právo na svůj "kousek slávy“, vždyť ujely něco přes 80 km. Byly na sebe jaksepatří hrdé, jen trošku litovaly, že také nemají stovku, moc jim nechybělo. Kdo by čekal, že úderem večera lehnou únavou, tak se mýlil, energie měly do noci pořád na rozdávání. 


Sobotní putování nepředstavovalo zdaleka tolik km jako při včerejší stovce. Naplánovali jsme si jen takovou „vyklusávací“ etapu po památkách. Ale nějaké kopečky tam taky jistě budou. Trasa povede po zámcích ve zdejším kraji, hned ten první v Hradci je nadmíru atraktivní. Krátké stoupání k němu po serpentinách možná po včerejšku ještě trošku bolelo. Ale když se vyjelo na nádvoří a před námi se otevřel pohled na nevšední architekturu zámku, tak únava byla rázem zapomenuta. 

Při pohybu po nádvořích zámku jsme strávili cca příjemných 45 minut a ani se nám nechtělo jet dál. Sídlo monarchů snadněji opouštíme, až když se nám už zdálo, že už nic nového pro vyfocení nenajdeme. Z vrchního nádvoří poté sjíždíme hodně strmou cestičkou do parádního zámeckého parku, rozprostírajícího se kolem řeky Moravice. Ani odsud jsme neodjeli zklamáni. Oklikou přes pečlivě udržovaný park se dostáváme do centra Hradce, stačí projet přes silnici a jsme opět na CT 551. Té se držíme až do Branky u Opavy, tam odbočujeme doprava přes most směr Raduň. Ta je ovšem ještě daleko, nejprve musíme zdolat ne úplně lehké pozvolné stoupání do Chvalíkovic a později do obce Vršovice. Za zdlouhavý výjezd jsme ovšem brzy odměněni krásným sjezdem, škoda jen že vede po hlavní silnici obce. Po příjezdu do Raduně není těžké najít místní dominantu, renesanční zámek.  Nejlepší výhled na něj nacházíme u jezírka na okraji zámecké zahrady. 


Po zhotovení mnoha fotek a dostatečném nasátí pohádkové atmosféry bylo třeba nechat na chvíli „vychladnout“ naše foťáky. To lze nejlépe provést někde v hospůdce, která se nachází nedaleko. Drobnou potíž s tím, že do otvírací hodiny schází možná půlhodinka, vyřešil ochotný personál. Pomoct zahnat žízeň nám pomohl snadno, ale vyřešit to, zda  si máme dát ještě jedno a nebo prchat před blížící se bouřkou do Kravař, to jsme už museli sami. 

V Kravařích jsme měli totiž domluvený oběd na určitou hodinu a bouřka může trvat kdoví jak dlouho. Nakonec riskujeme, že cestou schytáme nějakou tu dešťovou kapku a pádíme směr Kravaře. Máme k tomu poměrně slušný vítr v zádech a ještě se jede z kopce. K zámku v Kravařích přijíždíme za prvních kapek a roztroušeni v malých skupinkách. Má malá nepozornost způsobila to, že jsem minul tu správnou odbočku k restauraci na okraji městečka a jednu ze skupinek jsem nechtěně zavedl až do centra. Tam nás už samozřejmě déšť dohonil, na rozdíl od jiných skupinek, které do restaurace dojely „po suchu“. Má skupina krátkou přeháňku nuceně přečkala ukryta v autobusové zastávce. Smutnou náladu z mnou zpackané „navigace“ se mi snažili napravit děti od Lenky vtipkováním, že už se dnes večer nemusí sprchovat. Po dešti, s menším zpožděním, rychle nacházím tu správnou cestu k restauraci, kde máme zajednaný oběd. Po příjezdu nemohlo být jinak, než že si ze mne cyklobanditi chvíli utahovali, ale nešlo se na ně zlobit. Alespoň bylo veselo a to jsme ještě nejedli. 


Restaurace nabízí v rámci menu  možnost dopřát si chutné polévky „co se do nás vejde“, stejně jako na předchozím srazu U Hradilů. Po bouřkovém ochlazení vzduchu něco teplého přišlo opravdu vhod. Než máme v sobě i hlavní jídlo, stihlo se opět vyčasit, což bereme „všemi deseti“. Bundy tudíž šmahem putují do baťohů, když vidíme jak sluníčko vykukuje mezi mraky. Od restaurace se pak vracíme kousek zpátky k zámku na okraji Kravař. Dovnitř nejdeme, vystačíme si pro dnešek s jeho exteriérem. 

Na srazech každému z navštívených cílů věnujeme jistý čas a nejinak to bylo i zde. Po jeho nepsaném vypršení (kdy už není nic nového na focení) se po pečlivě udržovaných cestičkách přes park přesouváme až ke splavu na řece Opavě. Park jsme tak prakticky objeli celý a jinou cyklostezkou míříme do Velkých Hoštic. Zdejší zámek již není tak honosný, jako ty předešlé. Ale přesto lze obdivovat, jak je krásně zrenovovaný. Že se zámek líbí, svědčí i probíhající svatební obřad v jeho prostorech. Od zámku odjíždíme stezkou, která nás po chvilce dovedla opět k řece Opavě. Zde jsou vidět známky toho, že voda z řeky minulý týden zaplavila cyklostezku minimálně do výšky 20 cm. 


Dnes nám však žádné povodně nehrozí, je krásně slunečno. Pěkného počasí využíváme na občerstvení za kruhovým objezdem silnice č. 461 z Opavy na Hradec. Není kam spěchat, času máme dost, program tras máme vyplněný a do večera daleko. Únava z krátké a nepříliš kopcovité trasy tudíž skoro žádná, spokojenost sama. Po občerstvení si pak dáváme malou terénní vložku kolem místního jezu, aspoň nemusíme jet úplně stejnou trasu zpátky z Opavy jako včera. 

Ale cyklostezka kolem Moravice opravdu neomrzí, vede moc pěkným prostředím a hlavně mimo jakýkoli automobilový provoz. Ten nás čeká až v centru Hradce, kdy musíme projet  hlavní silnici. Pak doprovázíme tok říčky Hradečné, částečně po asfaltu, částečně terénem, téměř až ke kempu. Trasa ideální, vyjma posledního, cca 1 km dlouhého úseku, jenž vede rušnou silnicí. Rušno bylo konec konců i večer, kdy se rozběhla běžná srazová povečerková „zábava“. Ani jsme si v tom dobrém rozmaru nevšimli, že se nad kempem prohnala pořádná přeháňka. My si sedíme pěkně v suchu ve společenské místnosti, většina z nás fandí u TV hokejistům na MS v hokeji. Ale protože to hokejistům moc nejde, brzy přepínáme na jiné téma a to na čerstvé dojmy z celkem povedeného srazu. Bylo dobře, víme, že příště bude minimálně stejně a je na co se těšit ....jako pokaždé.

čtvrtek 2. února 2017


16. Sraz Cyklobandy - Karlov, Malá Morávka -  Ubytovna u P. Ostříška       22. - 25.8. 2013

Fotogalerie:

Do Jeseníků moc často na kole nejezdím a proto jsem rád uvítal nabídku Paragána na společnou cestu na sraz Karlově (Dolní Morávka). Naše trase vede přes Šenov, pokračujeme lesem na Vratimov, později na Starou Bělou. Zde máme před sebou Ostravu – Porubu. Moc se nám z prozatím klidných cest nechce do rušného města, ale nakonec to po cyklostezce kolem nádraží ve Svinově hravě zvládli. Za chvíli už ukrajujeme první kilometry za Ostravou, kolem řeky Opavy. Projíždíme parádní a klidnou stezkou proti proudu pomalu tekoucí řeky. 

Povrch je někdy trošku hrbolatý, ale hlavně nejsou zde auta. Co tu ale je, tak to je hospůdka. Jmenuje se Loděnice a nezastavit u ní se rovná „velký hřích“. My dva hřešit nechceme, proto se zde zastavujeme na jedno. Avšak hřešíme stejně, pivo bychom na kole neměli pít. Ale než se dostaneme opět na silnice, tak už jistě budou nějaké ty ‰ z nás „venku“. V tuto chvíli už máme za sebou skoro 35 km a malá pauza se hodí. Zvláště, když nás čeká  Jilešovický kopec. Po jeho zdolání si užíváme rovinky do Háje ve Slezsku, Štítiny, či Kravař. Dobře značená cyklotrasa č. 55 nám umožňuje se bez potíží hravě proplést městem Opavou. Držíme se jí vlastně až do obce Skrochovice, kde se zastavujeme na výborný oběd. Po obědě opouštíme CT č. 55 a vydáváme se vlevo na Malou Morávku po CT č. 6073 přes Pustý Mlýn, Úblo, Lichnov, Nové Heřminovy, Dětřichovice, Andělskou, Světlou Horu a Suchou Rudnou. 


Výškové metry nám v tomto úseku úspěšně přibývají, trasa totiž vede po slušných kopcích. Na oplátku nás zde na úplně pustých silnicích neruší téměř žádné auto. Je to moc krásné prostředí na cykloturistiku. Ale fyzicky náročnější, takže se nám cesta časově trošku protáhla oproti předpokladu. Do místa ubytování (turistická ubytovna Petra Ostřížka) tak přijíždíme už za šera a jak už to v hlubokých údolích bývá i za znatelně a rychle klesající teploty. 

Trochu lidského tepla dostáváme tudíž hned návdavkem při vzájemném vítání s již zabydlenými“ cyklobandity. Mimo objetí nezapomněli jako správní „hostitelé“ ani na štamprli, kdyby objetí nestačila. Čas do půlnoci pak v kruhu Cyklobandy trávíme sdílením dojmů od posledního srazu. Pro tento účel nám přišla velice vhod vyhřátá společenská místnost v ubytovně. S ní bezprostředně sousedila další strategicky důležitá místnost - kuchyňka. No kuchyňka, doslova obrovská kuchyně s veškerým vybavením. Není divu, že jsme v těchto prostorech po celý sraz byli "pečení – vaření“. Krom těchto místností nás těší také spousta odkládacích prostor ve skříňkách na pokojích a vůbec hodně rozměrnými pokoji. Takový luxus jsme na srazech ještě neměli. 


Luxusní byl i program srazu, vždyť hned první den nás čekal Praděd. Při plánování srazu se hledala varianta, jak docílit toho, aby si každý Praděd vychutnal. Ne každý má kondičku na jeho zdolání. Část z nás využívá možnosti dopravit sebe i kola pomocí cyklobusu z Hvězdy na Ovčárnu. Druhá skupinka, ve které jsem byl i já, se na Ovčárnu dopravila na kolech po lesních cestičkách, za skvělé navigace Pepy. Dostali jsme sice po parádních lesních trasách trochu více „zabrat do těla“, ale na oplátku také i občasných krásných výhledů na Jeseníky. 

Kdo zná, jak vypadá Kmínkova cesta přes Vápennou, kolem kóty Hradečná, ten jistě dá těmto řádkům za pravdu. Na Ovčárně nás čeká nemilá zpráva, že přesun cyklobusem se malinko zkomplikoval a musíme na zbytek "výpravy" počkat o hodinku déle. Čekat venku nechceme v docela chladném dnu a tak si „volno“ krátíme u teplé domácí polévky ve vyhřáté restauraci Sabinka. Najednou měli hlad i ti, co jej neměli. Očekávány cyklobus dojel na Ovčárnu až jako poslední z třech busů. První dva vychrlili jenom běžné turisty a než se vyskládala kola z cyklobusu, tak tito urazili už notnou část z úseku na Praděd. Posléze bylo nutné se postupně mezi nimi proplétat. Nutno ale přiznat, že jsme jich stejně cestou nahoru moc nepředjeli. Tím pádem bylo v čase našeho příjezdu v restauraci na Pradědu totálně plno. Bylo jasné, že zálusk na pivo si můžeme odpustit, naštěstí v tom chladu to ani nebylo zas tak těžké. 

Na vrcholu se nezdržujeme dlouho, asi tak půlhodinku. Jen co necháme trošku oschnout oblečení a pot, uděláme pár fotek, včetně té společné a pádíme dolů k chatě Švýcárna. Kousek od chaty potkáváme dceru od Áji, která taky brázdila zdejší kraj na kole a asi hodinku s námi pobyla. Na Švýcárně jsme strávili něco přes půl hodinky. Zhruba tolik času zabralo zakoupení, vypití a zhodnocení výtečné zdejší speciality, jenž nese jméno "borůvkový sen".

Pak znovu na kola a jedeme znovu do kopce k rozcestí k Pradědu. Ne však kvůli tomu, abychom se tam vrátili, ale potřebujeme se dostat ke Hvězdě, kde si chceme dát jídlo. Oběd na Hvězdě byl moc fajn, seděli jsme venku na terase a příjemně nás hřálo sluníčko. Věru pořádný rozdíl od Ovčárny a nebo  Pradědu. Po jídle si dopřáváme trošku "kultury" v nedaleké Karlově Studánce při prohlídce tohoto lázeňského střediska, včetně volně přístupného pramene kyselky. Že si každý nabral do bidonu, asi ani není třeba psát. Našli jsme si čas i na posezení u kávy, kde jsme probrali varianty návratu na „základnu“. Pro část cyklobanditů je více přijatelný návrat do Karlova po silnici, jiní by rádi využili Pepovy znalosti prostředí a tras po zdejších kopcích, které získal při nedávném lázeňském pobytu v Karlové Studánce. 


Na své si nakonec přijdou všichni. Jedna skupina jede po silnici, druhá s Pepou, ale lesem, nebo později po loukách v oblasti kolem Železného vrchu, po cyklotrasách č. 6029 a 6076. Zavítali jsme i k moc zajímavé dřevěné kapli v Podlesí, která zejména u Áji zanechala moc dobrý dojem. Kaple stála na pokraji posečené louky, co místu dodalo ještě větší kouzlo. Škoda jen, že kaple byla zamčená. Snad příště. Cestou od Karlovy Studánky přes Podlesí až k Nové Rudné jsme projížděli parádní lesní úseky, které střídaly posečené louky s balíky sena a nad tím vším bděla obloha s bílými mraky. 

Jelo se po cestičkách různé kvality, od hladkého asfaltu po pořádně rozbitou zemědělskou cestu, všeho tak akorát. V Nové Rudné vyjíždíme z lůna přírody na silnici, po které je radost „fičet“do Malé Morávky. Zde nás Pepa ještě zavedl do oblíbené hospůdky na „jedno“, abychom se trošku posilnili před nenáročným výjezdem k ubytovně v Karlově. Náš prima den pozvolně zakončujeme večerem plným dobré nálady, počínaje opékáním párků. To jak si dobře rozumíme se ukázalo už při obyčejném shánění suchého dřeva v blízkém lese. Majiteli ubytovny zůstala slušná zásoba dřeva i pro příští návštěvníky. Když se venku podstatně ochladilo, jak už to v hlubokých údolích Jeseníků bývá, přesunuli jsme se do společenské místnosti ubytovny. Dobrá nálada zde dál "tekla proudem", o čem vypovídá i spontánní video natočené foťákem od Dáši. Video jsme nazvali "Cyklobandí orloj". Už dnes víme, že na tuto milou událost bude ještě léta v dobrém vzpomínat.


Sobota. Další ráno, další den srazu. Sluníčko zatím jen nesměle nahlíželo k nám do hlubokého údolí a asi mělo radost z naší bezradnosti, co si vzít na sebe. Venkovní teplota nic moc, ale hned „ze startu“ pojedeme do kopců, takže o zahřátí bude postaráno. Někdo se navlíká více hned a někdo méně, jen si pro sichr hází do baťohu něco pro strýčka Příhodu.

Dnešní den s námi jede už i Milka s Yarisem, kteří včerejší etapu na Praděd vypustili. Pojedou s půlkou Cyklobandy na Hvězdu po silnici, zatímco druhá půlka s Pepou lesem. Hvězdě patří toto jméno oprávněně, trasy z ní se rozbíhají do všech stran. Jenom má malou nevýhodu, a to že z místa našeho ubytování v Karlově se k ní musí do kopce. Obě skupiny budou tedy muset zdolat stoupání na Hvězdu, ovšem každá jinak. My s Pepou jedeme opět směr Vápenná, ale z Kmínkové cesty brzy odbočujeme ke sjezdovce. Tu přejíždíme zhruba v půli a sjezdem se dostáváme k hlavní silnici. Tu jen profrčíme a opět míříme do lesa. Povrch lesních cestiček tvoří buď nízká tráva a nebo hladká uježděna hlína. Možná byla naše trasa delší, než po silnici, ale užili jsme si ji asi více a navíc sklon nám nepřišel nijak náročný. Ani jsme se nemuseli na Hvězdě tak „vydýchávat“ jako skupinka, co jela po silnici. 



Ti za odměnu pojedou pod vedením Danky po pauze silnicí přes Karlovou Studánku dlouho z kopce až do Vrbna pod Pradědem. Zde máme pro obě skupiny zamluvený oběd. Skupinku s Pepou se hodlá na stejné místo dostat přes kopec, konkrétně přes sedlo Vidly po cyklotrase 6029. Tam se dostáváme po silnici, vedoucí lesem, bez možnosti výhledů. Lepší to není ani v průběhu sjezdu po cyklotrase č. 6068 k Sedlové boudě. Chybějící výhledy nám vynahrazuje malebné prostředí, ve kterém jedeme. 

Hladká lesní asfaltka, kolem ní krásně vysoké smrky v trávě nebo v jehličí. Sjíždíme dlouhé rovné úseky, kdo chce, může nabrat solidní rychlost. Prostě idylka. Krátké zastávky si děláme u Sedlové boudy, o něco později ještě u zvláštního dřevěného stavení Neděle. Delším, souvislejším sjezdem se pak dostáváme až jistou, suprovou vyhlídku těsně před Vrbnem. Tu zastavujeme a fotíme snad všichni. Od vyhlídky se jede už jen kousek a jsme u Penzionu U Hradilů. Zde nás čeká oběd a nutno dodat, že hláška „Pochvalte kuchaře“ tady může v klidu zaznít. A nebylo to jen tím, že v rámci menu jsme si mohli nabrat navýsost chutné polévky, co jen hrdlo ráčí. Ani se nám nechtělo zpátky na kola. Tím spíše, že nás opět, jako tradičně, po jídle čeká kopec. Jmenuje se správně „kopcovsky“: Anenský vrch. Perné šlapání nám zpříjemňují výhledy na pěkné okolí nad údolím. Většinou je máme za jízdy za zády a tak se je dostává hlavně těm, kteří nejedou nahoru v kuse, ale mají „rozum“ a ctí pauzy „na focení“. V poslední třetině se trasa hodně srovnává s vrstevnicí, tudíž jedeme skoro po rovině. Výhledy v tu chvíli už nemáme téměř žádné, ale příroda kolem dostane každého.

V místě, kde se láme „horizont“ dojíždíme ke kostelu Svaté Anny na Anenském vrchu (860 m n.m.) Kostel je od nejbližší obce s krásným názvem Andělská Hora vzdálen cca 1,5 km a je nutno k němu zdolat asi 160 výškových metrů. Moc místních sem proto asi nezabloudí, ale na pouť u příležitosti svátku Anny nahoru míří celé procesí kvůli poutní mši. Z obce sem vede krásná trasa neméně krásnou alejí. O aleji s křížovou cestou se dá v klidu říct, že má své „genius loci“. Stačí si projít už jenom část a jistě mi dáte za pravdu. Své kouzlo má i samotný kostel, dobře se nám u něj spočívalo na přilehlých lavičkách. 

Po drahné chvíli odpočinku se vydáváme směr Andělská Hora. Dalo by se to vzít i přímo stezkou uprostřed aleje z javorů, jasanů a lip, ale hned zkraje je terén hodně prudký. Dolů jedeme raději oklikou. Znovu se nám dostává pěkných výhledů na hřebeny Jeseníků, dokonce je vidět i Praděd, to si rádi necháme líbit. Andělskou horu prakticky "volně" projíždíme a zastavujeme se až u pěkné dřevěné kaple a kostelíka v obci Suchá Rudná. Od kostelíka děláme krátký přesun k místní stylové restauraci Holzberg na malé občerstvení. Z terasy restaurace, která je vkusně osazena červenými muškáty, máme zajímavý zážitek.  Pozorujeme, že kolem muškátů lítá něco malého, způsobem letu a sáním nektaru z květů to připomíná kolibříka. Skoro nikdo z nás netuší o jakéhože živočicha jde. Pak si někdo z cyklobanditů vzpomněl, že to je druh motýla, vlastním jménem dlouhozobka svízelová.  Tak jsme se i něco nového naučili. Ze Suché Rudné se část z nás spouští kousek dolů mírně z kopce, po silnici do Staré Vody a Rudné pod Pradědem. Dostanou se hladce a bez kopců na Malou Morávku, resp. Karlova. Mně, Jirkovi a Munzarům se ale ještě nechce „domů“. 


Do Malé Morávky jedeme opačným směrem, přes kopce, po cyklotrase č. 6029. Po ní dojíždíme téměř k vrcholu Železného vrchu. Byla to trochu „fuška“, ale rozhodně to stálo za námahu. Dostalo se nám nespočet opravdu nádherných výhledů a scenérií z pokosených luk, zkrátka hřebenovka jak má být. Z jednoho místa bylo dokonce pěkně vidět až na známou dominantu kostela na Uhlířském vrchu nad Bruntálem. 

Nad celou tou parádou vládla modrá obloha s bílými obláčky, málem to připomínalo obrázky z pohlednic. Jeden úsek sice měl trošku drsnější povrch, ale to na skvělém pocitu ani za mák nemění. Nakonec se nám do Morávky povedlo přijet o chlup dříve než těm, kteří jeli po silnici, asi se cestou zastavili „na jedno“. Další jedno či dvě si dáváme u večeře v cca 0,5 km vzdálené restauraci U Bohouše. Vařili tam výtečně, takže jsme jim tam vše co měli navařeno, snědli. Ten večer jsme nějak měli velký hlad, což se projevilo i na ubytovně. Paragán s mou drobnou výpomocí to řešil zhotovením omelety. Její vůně nalákala ke „zdroji“ téměř všechny cyklobandity. Na koho se dostalo, tak ochutnal náš výtvor a vypadalo to, že chutnalo všem. Užili jsme si u toho kopec smíchu, už dávno nebylo na srazu tak veselo, jak tento „hladový“ večer. Veselá nálada nám vydržela opět až přes půlnoc. "Večerku" jsme si mohli dovolit krapet přetáhnout, neboť většinu z nás ráno již žádná jízda na kole nečekala. Spát brzo ale nešli ani ti, kteří ráno na kolo vyrazili:  "Stálice" Ája s Mirkem, ti dokonce jeli po vlastní ose až domů. Paragán si zajel pěknou štreku do Zlatých hor za svou rodinou. Já jsem jel přes Malou Morávku, Rudnou pod Pradědem a Bruntál až do Krnova, pak domů přes Opavu a Ostravu vlakem. Takže vše skončilo, jak mělo. Klidně můžu napsat tečku za dalším, velice povedeným srazem v Karlově v Jesenících. Danko a Pepo Munzi….dík :-).